Vítejte ve veršovaném světě bájných draků a pohádkových víl, kde se ruku v ruce snoubí dětská naivita s moudrostí staletých starců. Vše zahaleno v modravém dýmu kouzelné dýmky, na vše dohlížejícího šamana.

Texty ve sbírce Někoho mi připomínáš, označené rokem vzniku, jsou dosud nepublikované básně, na které jsem náhodou ve svých rukopisech narazil. Setkal jsem se tak sám se sebou, asi o třicet let mladším. A připadá mi, že si celkem rozumíme. Setkat se sám se sebou může člověk různě. Zahlédnete se v odrazu lidské postavy míhající se ve výlohách ulice, ve tváři na fotografii, o které jste netušili, že

Čtvrtá kniha básní Jaroslava Hutky. Přestože Hutka je právem vnímán především jako písničkář, jeho tvorba básnická a prozaická tvoří většinu jeho literárního díla. Ve sbírce Karanténa (2000) poznáváme Hutku jako básníka, kterého známe zejména ze sbírek Koryta krve a Hořký déšť. Tedy jako toho, kdo dokáže v jednom asociativním proudu propojit existenciální rozměr každodennosti, osobní deník, aktuální

Zachytit svědečně okamžiky z prožívaného – nejen z onoho tady a teď – navazuje svou osmou básnickou sbírkou Petr Burian na dosavadní svoji tvorbu.

Osamocená múza poletující nad ramenem umělcovým, náhle usedá a zapouští hluboko své kořeny. V tom se zdá býti vnímání reality utlačeno tím snovým, průzračnou inspirací nové synapse stvořeny. Skrz prsty starého pošetilce proplouvá silný tok energie, zastavující se až na hrotu jeho dlouhého štětce. Z poza košile jak výbuch sopky jeho horoucí srdce bije, když dotknou se štětiny plátna, hrdě však měkce.

Básnická sbírka Příběhy přináší vedle retrospektivních, osobně laděných básní i texty-osobní dramata zpodobená třeba do vulkanických zemských pochodů (Zrození sopky). Některé z nich ční jako obranný val proti danosti osudu a statičnosti společenských rolí, jinde se syrovost příběhu překlápí v humornou nadsázku a (sebe)ironii. Přitom napříč celkem jdou témata cesty, citových vazeb, společenských předsudků

Sbírka básní opěvuje mladý život, přátelství, lásku, tradiční lidské hodnoty jako rodinu či domov a často si hraje s fantazií. Jiné verše, zvláště ty reagující na dnešní poměry, jsou pro změnu temné a nevybíravě upřímné. Pocítíte rozkvetlé kopce Českomoravské vrchoviny, odkud mladý autor pochází, odpoutáte se od tíživé reality v alegorických láskyplných dobrodružstvích či zakusíte hektický studijní

Desátá sbírka Petra Kukala je nesena především pocitem muže ve středním věku, který se začíná ohlížet za vším, co je nenávratně uplynulé, a nejistě osahávat kontury nové životní zkušenosti. V pěti oddílech jeho veršů nalézáme různé úhly, pod nimiž mužské stárnutí nahlíží. Dominuje pocit melancholie, lehkého smutku a vědomí neurčité ztráty; současně je však básníkovi postupné přijímání nové generační

V pořadí již třetí básnická sbírka moravského básníka Stanislava Denka si stejně jako jeho předchozí texty pohrává s představou přechodu a přeměny jedné věty ve druhou, které splývají a přelévají se jako vlny. Stejně jako vlny se také slova rozpadají, stékají a naplavují se a vyplavují, strhávaná proudem, kdy jsou \"jako slzy hnána větrem\", zatímco se na hladině zrcadlí modrající se duše. Tématem

Někteří lidé se radují z mála, jiným nestačí to, co mají. Jakmile přijde vážná nemoc, krize v práci nebo dokonce smrt, každý člověk svůj dosavadní život začne přehodnocovat. Pak teprve se vydá na úplně jinou cestu, na které hledá odpuštění jako Robert. Dokáže mu Jana, která nevěřila, že ta její cesta bude tak úžasná a plná zvratů, prominout jeho chybu? A jakou cestou se vydá Robertova krásná a mladá

Oficiální prvotina Martina Brože, básníka z Brna

Tomáš Sedláček o této knize básnických epigramů napsal: \"Michaelovi Marchovi se povedl zdrcující kousek - jako cizinec vystihl pražský hrdý patos, kterému vévodí napůl moudré skvrny konverzací ze dna pivních tácků, a přesto na jeho verších není pivního nic, jsou elegantní a jemné, točivé a příhodné. Tančí mezi filosofií a mává básnictvím, které sám podává v ekonomicky šetrných a úsporných dávkách,

Výbor z celoživotního díla. Básně Karla Urianka se nacházejí na zvláštním řezu mezi vypjatými životními okamžiky, které zachycují a jejich přesným strohým záznamem. V Uriankově poezii ožívají utajené špeluňky Prahy, nonstopy, vybydlené byty, nedůstojná zaměstnání, výjevy z detoxikačního oddělení a prapodivné lidské figury, které raději nebereme na vědomí. Málokterý autor za posledních dvacet let byl

Sbírka Agogh, která je považována za jeden z vrcholů tvorby autora Oldřicha Mikuláška.Básnická sbírka vyšla nejprve v cizině v r. 1980, v Čechách až v roce 1989.Básník Oldřich Mikulášek je autorem čtenáři stále vyhledávaným, neboť jeho přemýšlivá poezie oslovuje další a další generace. ůsobil v literární skupině Host do domu, po roce 1969 se stal samizdatovým spisovatelem. Znovu publikovat směl až

Léto, Klekání, Pohřeb, Svině, Úzkost, Oči, Tma… Básnický most z lásky do smrti (a zase zpátky) s klenbovými svorníky rukodělných ilustrací Viktorie Rybákové.

Dnešní svět není zvlášť hezký ani příjemný. Svět je prostě svět. Svůj, trpký a nemilosrdný, nikoho nenechá bez starostí. Každý z nás by chtěl někdy někam utéci, někam zmizet. A právě N. O. R. A. je možností, kde se člověk může schovat. Pojďte se na chvíli ukrýt do autorovy nory a zjistit, jak vypadá svět očima 18letého kluka.

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích – zůstaneme-li metaforicky ve světě flory – dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás

Soubor básní svázaný krůpějemi smutku i radosti jako červenou šňůrkou plynoucí životem. kniha jako pohlazení lásky. vyprávění života spoutané ve verších. Zdálo se mi… že mé tělo je upleteno z mořských řas že má duše je třepotající se kolibřík a mé srdce je průzračné jako slzy

Slova, která klamou tělem Když básník vydá svou třetí sbírku, zdá se, že to s poezií myslí vážně. Že jinak svůj neklid utišit nedovede, stejně jako se nedovede zbavit pochybností o poctivosti své výpovědi při vědomí individuálních i objektivních hranic jazyka. A jakými stezkami své pomyslné krajiny vykračuje? Těmi, na nichž — nietzscheovsky řečeno — jsou nám „slova v cestě“. Slova, která unikají nespolehlivé

Každý z nás má nějaké jméno. Jsme zvyklí vídat ho v určitý den v kalendáři a rádi našim milým a přátelům v den jejich svátku přejeme. Když se Vlastimil Šantroch, zvaný Shaana, rozhodl napsat na každé jméno v kalendáři báseň, uvalil na sebe velkou řeholi. Tím spíš, že básně – limeriky – psal na aktuální jméno každý den po probuzení. Mnozí by časem podobný projekt vzdali, ale Shaana vytrval. Díky tomu