„Zámerom spisovateľa je zachrániť civilizáciu pred zničením.“ Albert Camus William Shakespeare a Jane Austenová, Haruki Murakami či Toni Morrisonová. Spisovatelia, ktorí literatúru formovali, aj súčasní autori, ktorí otvárajú nové obzory. Kniha Spisovatelia, život a dielo skúma životnú púť a tvorbu viac než stovky velikánov literárneho umenia. Každého prozaika, dramatika a básnika spoznáte cez portréty, miesta, kde žili a tvorili, aj ukážky originálnych rukopisov.

Kniha Páli - jazyk, texty, kultura není strohou učebnicí jazyka a čítankou pramenných textů, přináší inovativní přístup k výzkumu a interpretaci textu. Z určitého úhlu pohledu se tak nejedná pouze o výukový text jazyka a analýzy jazyka, ale rámec vědy přesahující text, dokládající obrovskou složitost a komplexnost jevů spojených s lidskou kulturou a poukazující na úskalí, hranice, ale také možnosti jak tyto jevy zkoumat a validně interpretovat. Mirko Frýba ve své knize čtenáři právě na jazyku páli ukazuje komplexnost vztahu jazyka a kultury. (z předmluvy prof. Michala Miovského)

Nevünk az egyik legszemélyesebb tulajdonunk. A kisgyermek szüleitől kapott legelső ajándéka éppen a keresztneve, amely ugyanúgy lehet könnyű vagy hosszadalmas „szülés" végeredménye, mint a várva várt gyermek világrajövetele. A legtöbb családban hosszas latolgatás, ízlelgetés előzi meg a névválasztást. Ilyenkor általában többféle szempont, ízlés találkozik (sőt, talán ütközik), míg aztán hónapok alatt, számos variáció elvetése után végre rátalálnak a megfelelőnek érzett névre, esetleg nevekre... Ez a könyv ehhez a döntéshez kíván segítséget nyújtani.

Proč vznikají dětské knížky? Jak můžeme literaturu pro děti definovat? V čem je specifický způsob, jak děti čtou? Existuje vůbec něco jako zvláštní literatura pro děti? A pokud ano, není nutně horší než ta pro dospělé? Tyto a mnohé další otázky se snaží z různých perspektiv zodpovědět texty shromážděné v antologii Dítěti vstříc, která přináší překlady vybraných textů z novější anglofonní teorie literatury pro děti a mládež. Výbor předkládá českým čtenářům texty, které čerpají z široké palety metodologických východisek, a snaží se tak obohatit českou diskusi o knihách pro mladé čtenáře.

Tato kniha obsahuje edici latinského traktátu z 15. století, který se beze jména autora a bez nadpisu dochoval v jediném úplném, byť ne dokonalém opise a v jednom výtahu. Orthographia Bohemica, jak je tento text podle svého obsahu konvenčně označován od té doby, co byl v 19. století nalezen, je pozoruhodným projevem jazykové reflexe, doporučením, jak pomocí diakritiky adaptovat repertoár latinských liter pro efektivní zápis češtiny. I když byla a je část badatelů ochotna atribuovat text mistru Janu Husovi a i když jiní mají pochybnosti a opor pro atribuci je fakticky málo (medievistka Anežka Vidmanová považovala otázku autorství traktátu podle dosud dostupných dat za nerozhodnutelnou), chyběla desetiletí moderní edice celého textu. Jako by se zájem odborné i širší veřejnosti vyčerpal právě nad otázkou autorské atribuce a už méně energie zbylo na vnímání obsahu traktátu. Právě tuto mezeru zaplňuje edice latinského textu připravená Kateřinou Volekovou. Svazek nabízí několik prezentací textu. Obsahuje reprodukce rukopisu ze sborníku opisů kněze Kříže z Telče i stručného rukopisného výtahu, diplomatický přepis určený jako pomůcka pro čtení rukopisu, normalizovanou kritickou edici latinského textu (ed. Kateřina Voleková), překlad traktátu do češtiny (přel. Ondřej Koupil) a do angličtiny (přel. Marcela Koupilová a David Livingstone). Nechybí věcný komentář. Úvod k edici, který napsala Kateřina Voleková a Michal Dragoun, je publikován česky a anglicky.

Tento knižný zväzok prináša ucelený súbor statí venovaných vedeckému, kodifikačnému, organizátorskému a vydavateľskému dielu jazykovedca, publicistu a kultúrnopolitického činiteľa Henricha Bartka (1907 1986). H. Bartek sa zaraďuje do zakladateľskej generácie profesionálnych slovenských jazykovedcov, ktorá vstupovala do aktívnej bádateľskej činnosti v tridsiatych rokoch 20. storočia a v odbore jazykovedy robila pioniersku prácu, otvárala v jazykovede nové priestory celej slovenskej kultúre. Pripomenúť si treba najmä jeho zásluhy o hlbšie a komplexnejšie poznanie a stabilizovanie normy spisovnej slovenčiny v zložitých medzivojnových časoch i činnosť v prospech zachovania jednoty spisovnej slovenčiny v exile so stavom na Slovensku v päťdesiatych rokoch 20. storočia. Bádatelia ocenia prílohu so súpisom písomností Henricha Bartka vo fondoch slovenských archívov.

Třetí díl experimentální koncepce dějin české literatury. Období 19351947 přináší řadu proměn moderny, její konfrontaci s kataklyzmatickými historickými událostmi, s ideologií, s momenty, kdy svoboda kreace a myšlenky byla nahrazována mocenskou kontrolou. Tyto faktory způsobují nezbytnost redefinice modernistických konceptů, promýšlení vztahu mezi individuální existencí, ideálem a reálnými dějinami. I z těchto důvodů se u slova nová v názvu knihy objevují uvozovky. Moderna prochází periodou vystřízlivění, pochyb a transformací. Konfrontace modernistických konceptů s mocí preferující kontrolovatelný tradicionalismus, se situacemi, v nichž osobnosti uměleckého světa prochází perzekucí, jsou umlčovány a nahrazovány přičinlivými personami druhého a třetího řádu, je zase důvodem zvoleného podtitulu Věk horizontál.

Dějiny čtení — kalendárium Ano, čtení je kulturní vetřelec. Drtivou většinu svého bytí na Zemi jsme jako lidstvo strávili mimo čtení. Představíme-li si dějiny lidstva jako jeden rok, dostavuje se v něm písmo (i čtení) až 20. prosince, od té doby se jich ale drží jako klíště. Publikace představuje, co všechno se na této kulturní prosincové párty událo, počínaje vynalezením písma a konče dobou digitální. Činí tak formou kalendária rozděleného do šesti historických epoch a mapujícího zhruba sedm set událostí, jež jsou v kontextu čtenářské kultury podstatné. Už několikrát v dějinách se například věřilo, že se čtení zbavíme, třeba že ho spolkne vizuální kultura nebo že se vrátíme do stavu kultury orální. Zatím však pořád nic… Všem kapitolám předchází krátký úvod poskytující nejen základní obecně historické zarámování, ale i zasazení epochy do perspektivy čtenářské kultury daného času.

Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou — narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu.

Při založení Masarykovy univerzity byly na její filozofické fakultě nejsilněji zastoupeny historické obory. Letošní sté výročí nabízí jedinečnou příležitost ohlédnout se za proměnami, jimiž historické obory během prvního století existence univerzity prošly. Z historického semináře se postupně oddělovaly a vedle něj také vznikaly další semináře a ústavy s úzkou vazbou k historii i jejím postupům - dějiny umění, archeologie, muzeologie, archivnictví a pomocné vědy historické, etnologie. Autory předkládané publikace vedla snaha odpovědět na otázky, jaký byl význam jmenovaných brněnských seminářů v dějinách vědy a vzdělanosti v domácím a mezinárodním kontextu, jaké osobnosti v Brně vyrostly či jaké vnější vlivy působily na institucionální utváření historických oborů na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Publikace je proto rozdělena do tří částí: Institucionální vývoj; Osobnosti; Tradice, inovace a projekty. V této perspektivě sledují autoři vývoj dnešního Historického ústavu, Semináře dějin umění, Ústavu pomocných věd historických a archivnictví, Ústavu evropské etnologie a Ústavu archeologie a muzeologie v proměnách dějin českých zemí od vzniku samostatného Československa až do současnosti.

Slovenskú literatúru a kultúru nemožno skúmať a interpretovať izolovane od medzinárodného kontextu. Táto kolektívna publikácia poskytuje predstavu o fungovaní, zameraní a problémoch domácej a zahraničnej literárnovednej slovakistiky. Mapuje teoretické problémy súčasnej literárnej vedy, predstavuje niektoré výrazné osobnosti slovakistiky v zahraničí a predstavuje vybrané slovakistické pracoviská v zahraničí.

Reprezentativní výbor čtyřiceti studií jednoho z nejuznávanějších literárních germanistů Kurta Krolopa, jenž se nemalou měrou podílel na budování tohoto oboru v Praze, je rozčleněn podle hlavních tematických oblastí Krolopova odborného zájmu: I. Goethe II. Pražská německá literatura III. Franz Kafka IV. Karl Kraus V. Čeští autoři a německá literatura VI. Epilog (rozhovor s K. Krolopem, který vedl německý germanista Peter Becher) Ve středu Krolopova odborného zájmu byla vždy především někdejší německá literatura vzniklá na našem území zejména dílo jičínského rodáka Karla Krause a pražského rodáka Franze Kafky a s tím související téma historických proměn obecného soužití Čechů, Němců a Židů. Krolopův celkový vědecký záběr byl ovšem daleko širší. Těžko by se mezi jeho vrstevníky hledalo srovnání pro jeho hlubokou a detailní znalost celé literatury německého jazyka přinejmenším od 18. století. Zevrubná znalost zejména goethovské doby tvoří pevný základ jeho studií o 20. století, ale uplatnil ji i v samostatných pracích. Jeho průvodní studie k českým vydáním Novalise, Tiecka, E. T. A. Hoffmanna, Bonaventurových Nočních vigilií, Goethova Fausta a Básně i pravdy se staly nepřehlédnutelnou součástí české recepce německé klasiky a romantiky. Jeho články či příležitostné ale často zásadní poznámky o Karlu Čapkovi, Haškovi, Peroutkovi, Poláčkovi, Šaldovi a mnoha jiných jej legitimují i jako znalce české a slovanské kultury. Jde o práce vzácné objektivity a vyváženosti, rozbíjející nacionální klišé a předsudky na obou stranách česko-německého konfliktního, ale i plodného soužití, zejména v posledních dvou staletích, a přinášející masu nových, v dřívějších výzkumech opomíjených poznatků.

První oddíl knihy se zabývá prezentací Čapkova díla v učebních textech pro střední školy v období 19182018 ve vztahu k literárněvědné recepci a proměňujícímu se kurikulárnímu kontextu. Zvláštní pozornost je věnována Čapkovým románům (především Krakatitu, tzv. noetické trilogii a Válce s Mloky), autorským komen­tářům a dramatu R.U.R., problematice výkladu nebo metodickému aparátu k čítankovým ukázkám. V druhém oddílu jsou vymezena východiska interpretace, vyjasněna vlastní pozice v kontextu současných paradigmat literárního vzdělávání a formulována koncepce formativních účinků narativní fikce na mysl a život čtenáře. Poté jsou navrženy možné přístupy a metody, které by se vyvarovaly úskalí a chyb zjištěných v empirickém šetření prvního oddílu a rozšířily potenciální možnosti práce s Čapkovými texty v duchu první osoby. Knihu uzavírají doporučení pro pedagogickou praxi a návrh inovativní podoby učebního textu.

Literárněvědná monografie A. K. K. Kudláče zkoumá vybraný segment současné české populární literatury, konkrétně tzv. populární fantastiku (science fiction, fantasy, horor) a komparativně též detektivní prózu, z hlediska teorie literárních žánrů. Analýza textů je funkčně doplněna vhledy do recepčních a komunikačních kontextů této literatury. Kudláčova kniha představuje minimálně svým tematickým záběrem zřejmě první takto komplexní odborné zhodnocení domácí populární literatury v českém akademickém prostředí.

Maxwelluv démon je koncipovaným souborem studií, které se zabývají zejména tématem reprezentace objektu a událostí v literárních textech, problematikou recových aktu v literature a otázkou, zda literatura existuje jako specifický institucionální fakt. Nemalý prostor je pak venován i vztahu fikce a ne-fikce (resp. zde literatury a ne-literatury), kterýžto je ohledáván na nejruznejších typech takzvane nefikcních textu (cestopis, deníkove stylizovaný záznam, memoár, historický výklad). Konceptualizace problému je inspirována obzvlášte anglosaskou teorií jazyka a analytickou filozofií, predevším pak recovými akty v pojetí J. L. Austina a v návaznosti na to Johna Searla, z jehož díla byl prevzat zejména koncept institucionálního faktu. Za dokladový a analyzovaný materiál v knize slouží zejména texty ceské literatury (Majerová, Capek, Deml, Hostovský, Weiner) a ceské literární kritiky (Götz, Grossman, Blažícek). Svazek obsahuje jmenný rejstrík a je doplnen obrazovou prílohou.

Táto publikácia v skrátenej a mierne obmenenej podobe predstavuje textovú časť stálej expozície Slovenského národného múzea-Múzea Ľudovíta Štúra. Publikácia približuje nielen Štúra ako sociálneho reformátora významného v rámci strednej Európy a jedinečného pre Slovensko, ale aj počiatočnú fázu modernej slovenskej histórie, ústiacej do našej súčasnosti.

Přestože avantgarda sebe sama prezentuje jako hnutí téměř bez uměleckých kořenů, povstávající ze sebe sama, reaguje na proměny moderního světa a postavení člověka v něm, na to, co bylo vnímáno a pojmenováno jako modernost. Autorka se v knize věnuje české poválečné avantgardě a její próze v širším evropském kontextu. Obohacení výkladu o nový žánr (povídka), a tím i o řadu autorů, jí dovoluje dynamizovat kanonický obraz dané epochy a zproblematizovat základní opozice expresionismus × avantgarda a především individualismus × kolektivismus. Druhou z nich představuje jako hlavní spojnici české poválečné avantgardy s evropským děním (kolektiv a jedna z jeho manifestací, dav, figuruje jako jedno z hlavních témat moderny a avantgardy). V rámci této opozice interpretuje rovněž prózy francouzského unanimismu jakožto hlavního inspiračního zdroje české poválečné avantgardy a její (kolektivistické) prózy.

Průkopnická kniha sleduje, jakým způsobem Listy trávy (1855) a Obratník Raka (1934 ) burcují čtenáře k vnímavějšímu a odvážnějšímu životu a prostřednictvím orální mnemotechniky rehabilitují tělesnost.

Předkládaný soubor statí O českém verši shrnuje výsledky dlouhodobého vědeckého směřování PhDr. Květy Sgallové. Autorka vychází ze strukturalistické tradice a již na počátku své odborné práce prosazovala uplatňování moderní techniky při versologickém výzkumu. V souboru jsou zastoupeny práce týkající se jak problematiky nového přístupu, tak i výsledků, jichž bylo takovým postupem dosaženo, a to v rámci výzkumu, který vedl prof. Miroslav Červenka. Podstatná část prací nemohla být v době normalizace v českém odborném prostředí publikována, studie byly zveřejněny ve Varšavě v rámci mezinárodního výzkumu verše. To se týká především společných prací autorky s prof. Červenkou. Studie zpracovávají obecné problémy výstavby verše, struktury verše v době národního obrození a ve druhé polovině 19. století a otázky teorie a praxe rýmování v české poezii.

Monografie Patočkovy interpretace literatury se zabývá okruhem textů Jana Patočky, v nichž se jejich autor věnuje rozborům literárních látek a úvahám o literatuře, spisovatelích a spisovatelství. První část knihy představuje texty, které vypovídají o Patočkově pohledu na vztah literatury a mýtu, druhá část texty věnované vztahu literatury a filozofie. Autoři se snaží porozumět Patočkovu pohledu na původ básnictví v mýtu a na život mytologických témat v literatuře. Zároveň ukazují, jak Patočka pojímá filozofickou rekonstrukci básnické zkušenosti a jak se jeho interpretační přístup váže k jeho analýzám lidské existence. Pozornost je věnována publikovaným i nepublikovaným Patočkovým textům ze 30. a 40. let, především však textům ze 60. a 70. let. Zkoumána jsou Patočkovy významná filozofická pojednání stejně jako příležitostné studie, recenze, přednášky či přípravné texty.

Jak spolu lidé komunikují, jak dosahují porozumění? Renomovaný odborník představuje hlavní teoretické přístupy k analýze jazykové interakce, tj. k analýze toho, jak na sebe lidé vzájemně působí, když užívají jazyk. Kniha Jazyková interakce je rozčleněna do dvaceti dvou kapitol. V každé je vyložen ústřední pojem díla jednoho z klasických autorů, kteří se zabývali jazykovou interakcí. Výklad staví na poznatcích jazykovědných, sociologických, filozofických, literárněvědných, kulturněantropologických a psychologických. Kniha je určena zejména studentům těchto oborů a odborníkům se smyslem pro interdisciplinární souvislosti.

Táto kniha rekonštruuje slovenskú literárnu kritiku v medzivojnovom období, predovšetkým v jeho druhej polovici. Je venovaná štyrom osobnostiam: Jánovi E. Borovi, Michalovi Chorváthovi, Jánovi Igorovi Hamaliarovi a Alexandrovi Matuškovi. Spájala ich myšlienka modernizácie kultúry kritickým myslením. Hamaliar chcel inovovať skokom. Chorváth cez archaické zdroje. Bor imitáciou a Matuška vizionárstvom. Publikácia je ukotvená v súradniciach dobovej sociálnej, svetonázorovej a politickej sféry od záveru dvadsiatych a v tridsiatych rokoch dvadsiateho storočia. Autori VLADIMÍR BARBORÍK (1965) je pracovníkom Ústavu slovenskej literatúry SAV, v. v. i. Výskumne sa zameriava na medzivojnovú a povojnovú slovenskú prózu (monografie Pavel Hrúz, Prozaik Gejza Vámoš a Hľadanie rozprávača: Prózy Vincenta Šikulu) a na problematiku povojnového literárneho života (s Petrom Darovcom napísal publikáciu Mladá tvorba 1956 – 1970 – 1996. Časopis po čase a s Vladimírom Petríkom Pohyb k nehybnosti. Literárny život od začiatku 60. do konca 70. rokov objektívom Antona Šmotláka. Je spoluautorom knihy rozhovorov s Vladimírom Petríkom Hľadanie minulého času. MAGDALENA BYSTRZAK (1986) pracuje v Ústave slovenskej literatúry SAV, v. v. i. Je autorkou knihy Kritik v spoločnosti. Spory Alexandra Matušku (1930 – 1938) a spolueditorkou kolektívnych monografii Kontakty literatúry a Zmena v praxi (limity - možnosti - spory). Prispieva do literárnych a kultúrnospoločenských časopisov, píše štúdie a literárne kritiky, príležitostne prekladá do poľštiny umelecké a odborné texty.

V monografii Štylistika súčasnej slovenčiny Ján Findra programovo nadväzuje na Štylistiku slovenčiny (2004). Podrobnejšie však v nej rozpracúva niektoré teoreticko- metodologické problémy a novo vymedzuje a klasifikuje viaceré štylistické pojmy a kategórie. Aj s ohľadom na adresáta pritom kladie dôraz na ich systémovo- funkčné usúvzťažnenie a na systematickosť výkladov.

Zborník s tematickými celkami Slovakistika; Jazykoveda; Literárna veda; Kulturológia; Vedecké informácie prezentuje výsledky vedeckého výskumu tých spoločenskovedných disciplín, ktoré nezahŕňajú ostatné printové média Matice slovenskej (Historický zborník, Slováci v zahraničí). Zverejňuje štúdie, príspevky a významné informácie z výskumu vedeckých pracovníkov jednotlivých ústavov MS a vedeckých pracovísk na Slovensku a v zahraničí.

„Kdyby se všichni tiskaři rozhodli, že budou tisknout jen to, co nemůže nikoho urazit, nemohlo by vyjít téměř nic.“ Benjamin Franklin, 1731 O kterém románu se říká, že někoho přiměl k vraždě? Proč se kdysi na německých školách nesmělo učit o Pohádkách bratří Grimmů? Která kniha o cenzuře cenzorům vadila nejvíc? Kterému autorovi kritici doporučili, aby se raději utopil? Který spisovatel napsal tak skandální dílo, že se pak musel řadu let skrývat? Kdo chtěl svou knihu spálit a kdo odmítl Nobelovu cenu s tím, že si ji nezaslouží? Zakázané knihy představují výběr těch nejkontroverznějších děl od Flaubertovy Paní Bovaryové přes Lawrencova Milence lady Chatterleyové po Salingerovo Kdo chytá v žitě. Některá z těchto děl jsou šokující či skandální, jiná se dotýkají citlivých témat, další prostě jen předběhla dobu a kladla otázky, na něž lidé nebyli připraveni. Všechna překročila či posunula hranice, o všech se po vydání vedly vášnivé diskuze a spory. Dnes nám tyto knihy nabízí fascinující vhled do cenzury, kultury, společnosti i politiky.

"Ez a kis mű a művelt nagyközönség számára készült bevezetés a nyelvtudományba, a nyelvtudományi alapelvek, módszerek és eredmények egyszerű összefoglalása, amelyben a szakember semmi újat sem találhat. Szerzője az anyag kiválasztása, felosztása és feldolgozási módja tekintetében a legjobb népszerű művek után indult, csaknem mindig járt, mégpedig jól kijárt utakon jár, mert semmi egyebet sem akart, mint a nyelvtudomány mai állásáról mennél világosabban s tőle telhetőleg szórakoztató módon tájékoztatni. Schmidt József"

Kniha Jak se fikce dělá slovy poskytuje souhrnný pohled na pragmatické teorie literární fikcionality. V jednotlivých kapitolách, které se vždy pokoušejí o revizi dosažených závěrů, se snaží odpovědět na otázky, jaké záměry mají autoři vyprávění, co při tvorbě fikce „dělají se slovy“, jakým způsobem jim čtenáři dokážou náležitě rozumět atd. Podle Kotena autoři fikcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpovědi, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění „bylo nebylo“ je tudíž výstižná pro všechna fikční vyprávění. Na základě teze o zdvojené výpovědní síle autor vysvětluje, jak je možné, že v nás fikce vyvolávají autentické, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce, fikční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl

Publikace nabízí odborné i laické veřejnosti se zájmem o tuto problematiku nové podněty a inspiraci. V rámci svého profesního literárněvědného profilu se v ní autorky zaměřily na příkladu vybraných děl německy psané literatury na literární reflexi jednoho z nejtemnějších období celosvětových dějin. Výběr textů může tedy oslovit ty, které zajímá, jak tuto úděsnou, absurdní skutečnost pojmout do veršů, ale i zájemce o postupný proces detabuizace holocaustu, druhé světové války i jejích následků v průběhu minulých desetiletí na pozadí odlišných politických systémů až do znovusjednocení Německa. Odpověď na otázku, proč je tato problematika v současné německé literatuře stále aktuální, nabízí závěrečná část upozorňující navzdory padesátiletému odstupu na stále aktuální snahy v Německu vyrovnat se s nacistickou minulostí z pohledu autorů druhé a třetí generace - generace synů a vnuků, s aktivní spoluúčastí předků na děsivém režimu a s "nepatřičnými" tématy v obou německých literaturách - jako je obraz etnického Němce jako oběti.

Príležitostné žánre zostávali v slovenskej literárnej historiografii doposiaľ na pokraji záujmu a takmer bez reflexie, a to i napriek tomu, že v súvekej kultúre plnili významnú funkciu v kultúrnej komunikácii, ktorá súvisela s aktuálnou dobovou politickou a spoločenskou situáciou. A tiež napriek ich výpovednej hodnote smerom k tzv. malým dejinám, teda k udalostiam v životoch rodov, rodín, osobností, alebo vo vzťahu k lokalitám, regiónom, či v súvislosti s inštitúciami. Potenciál príležitostných textov je široký, s presahom do viacerých vedných odborov. V širšom význame slova sa totiž príležitostnosť prenáša do udalostí a sviatkov, rituálov, ktorými si komunita pripomína a utvrdzuje to, čo patrí do spoločného priestoru hodnôt a prežívania. Do príležitostných textov sa prenášali kultúrne kódy a modely, ktoré boli podstatné pre napĺňanie predstáv zmysluplného života komunity, pre jej koherentné fungovanie.

Kniha předkládá komponovaný výbor 21 článků týkajících se lingvistické problematiky české gramatiky a současného užívání češtiny z hlediska obecnělingvistického, sociolingvistického a metodologického. Nově se tu řeší např. termín registr jazykový a komunikační, norma a kodifikace, spřežky v českém pravopise, zpívaná čeština, genitiv posesivní či tzv. kondicionál, dále vývojové tendence deflektivizační a analytizační. Konstatuje se, že některé rysy tzv. obecné češtiny jsou ve středomoravském interdialektu přítomny už historicky a že jako standard je nepřijatelná sociologicky i geograficky.