Kniha Patrika Ouředníka navazuje na jeho předchozí práce Šmírbuch jazyka českého a Aniž jest co nového pod sluncem a přináší 1800 hesel, která vysvětlují "slova v zapomenutí daná", tedy slova, která měla nahradit slova cizí tak, aby čeština měla pro každou věc vlastní výraz. Tato slova jsou kdykoli použitelná jako varianty slov běžně užívaných. Čekají jen na váš jemnocit a duchodevření, by mohly nanovo vstou¬pit do vašeho rodného jazyka. Společenský snobismus vám bude věrným spojencem: stačí pronést dotyčné slovo ve vhodnou chvíli ve vhodné společnosti a zbytek už nechte na ostatních. Do roka a do dne zaplaví média. Čtenář zde nalezne bok po boku výrazy tvořící jazykovou výbavu celých generací i slova mrtvě naro¬zená, resp. spatřivší světlo světa v jediném traktátu, vědecké přednášce či víceméně učeném pojednání, slova propašovaná do slovníků brusiči jazyka českého i momentální a spontánní neologismy toho kterého autora. Uvedené výrazy pokrývají pět oblastí: Svět vyditedlný (vesmír, přírodní jevy, flóra a fauna), Homo physicus (člověk, tělesná činnost, zdraví a choroby), O živobytí lidském (řemesla, nářadí a náčiní, stravová¬ní), Homo sapiens (duševní činnost, lidská povaha, společenský život) a Věrouka (úřady a instituce, věda, ja¬zyk, náboženství, abstrakta). V novodobých slovnících zpravidla chybí, několik málo jich přežívá označeno truchlivým. Byly vesměs excerpovány z období sahajícího od počátku 18. do počátku 20. století čili od Jana Ryvoly k Jakubu Hronovi s občasnými přesahy do minulosti (Komenský, Rosa...) i budoucnosti (Field, Lu¬keš...). Rovnost, volnost! pakliže ne bratrství

Kolektivní monografie Růže je rosa e rose est růže, věnovaná významnému romanistovi a překladateli Jiřímu Pelánovi, je soustředěna k tématu překladu jako stěžejního kulturního fenoménu. Narážka na proslulý verš Gertrudy Steinové v názvu knihy odkazuje na hlavní jazyková pole bádání a překladů Jiřího Pelána. Jubilejní pocta této mimořádné osobnosti evropského formátu, oceněné význačnými cenami v České republice, ve Francii a v Itálii, byla výchozím impulsem ke spolupráci pětadvaceti filologů působících na Akademii věd České republiky a pěti českých a třech zahraničních univerzitách. Mezioborový záběr odborníků na literatury různých evropských zemí, na filosofii i na lingvistiku a propojení zahraničních literatur a literatury české dává knize komparativní rozměr. Monografie se skládá ze tří částí, Překlad, Převod a Interpretace, a struktura kapitol postupuje od kritiky překladu a případových studií v první části, přes šířeji pojatý význam překladu v dějinách kulturní recepce v prostředním oddílu, po nejobecnější rovinu hermeneutického významu překladu, resp. převodu coby kulturního transferu. Ten je v závěrečné části nahlížen prismatem kontextualizace a výkladu textů či zájmem o adaptaci literárních topoi, a otevírá tak i metodologické otázky literárněhistorického výzkumu. Časově vytvářejí jednotlivá témata dlouhý oblouk, jenž se pne od pozdní antiky, přes středověk, Danta, renesanci, klasicismus, devatenácté století až po století jednadvacáté. Tento široký historický záběr podtrhuje nesporný význam literárního překladu jako nástroje dialogu mezi epochami, jazyky a kulturami s poukazem na jeho dynamickou roli prostředkující duchovní obnovu v evropské dimenzi.

Autor monografie zastává názor, že existují tři oblasti, které je třeba mít v oboru didaktiky literatury i školním literárním vzdělávání na zřeteli a které je třeba udržovat v rovnováze, aby obor ani školní předmět neztratily estetické, resp. estetickovýchovné zaměření: 1. četba (četba literárních textů a její reflexe), 2. tvorba (konstrukce a rekonstrukce textu a jejich reflexe), 3. nauka (poznávání kontextů relevantních pro interpretaci textu, udržení kulturní kontinuity a kulturní identity). V současném pojetí literárního vzdělávání stále převládá naukový přístup (redukovaný navíc na literární historii a frontální organizační formu výuky). Kniha ukazuje, že je třeba rozvíjet všechny významné oblasti literárního vzdělávání (z nauky např. literární teorii; četbu a tvorbu a jejich reflexi) a jiné přístupy než (tradičně) naukové, a to především z toho důvodu, že žáci mají rozumět literatuře tak, jak převládá v reálném životě, ve čtenářství, v kultuře.

Monografia Miroslavy Gavurovej prináša geolingvistický pohľad na dialekt ako na materinský jazyk i ako na jedinečný prejav identity. Okrem teoretických východísk, ktoré sledujú nové globálne trendy v skúmaní dialektov, sa v monografii obracia pozornosť na výrazové možnosti dialektu v rozličných jazykových formách: v ľudových nárečových rozprávkach, v náboženských i ľúbostných piesňach v nárečí či v sústave neúradných antroponým vidieckej komunity. Bádateľka tieto prejavy vníma ako jedinečný odraz jazykovej a kultúrnej identity a ich udržanie považuje za prostriedok vytvárania kultúrnej odolnosti komunity. Využíva skúsenosti rodenej hovoriacej v šarišskom nárečí, ktoré sa stalo základným materiálovým východiskom monografie.

Amit Cselényi László létrehozott, európai rangú költői kísérlet. Olyan jellegzetesen művészi experimentum, melynek kimenetele hosszú távon természetszerűleg kétes és veszélyes, mely, ha nem is tör önmagában a "nagy" vagy a kultikusan népszerű, kanonizálható mű státuszára, olyasvalamivel szembesíti a hagyománytorlaszai között oly gyakran feszengő magyar irodalmat, mint annak idején Stockhausen vagy Cage "hajmeresztő" zenei kísérletei a klasszikus zenei gondolkodást. Az életműhöz rendkívüli erudícióval és leleményességgel közelítő Csehy Zoltán meggyőződése, hogy a Cselényi-féle szövegpartitúrák egyedisége, bátorsága, páratlan nyitottsága és "kiolvashatatlanságukból fakadó" inspiratív ereje tartós szellemi provokáció marad.

Výber článkov, esejí, glos a recenzií z rokov 2005 – 2013 reflektuje literárny proces na Slovensku a jeho vývinové tendencie. Prináša množstvo podnetov pre skúmanie medziliterárnych, vývojových a spoločenských problémoch súčasnej literatúry. Obsahuje aj ročné hodnotiace prehľady slovenskej prózy za roky (2005 – 2010), ktoré vychádzali v prílohách dvojtýždenníka Knižná revue, recenzie jednotlivých titulov slovenskej prózy z rokov 2005 – 2013 a širšie koncipované články o niektorých prozaikoch (napríklad Čomaj, Hykisch, Jurík, Heriban), výnimočne i o básnikoch.

Významný príspevok z oblasti interpretačného výskumu slovenskej a inonárodnej lyriky, jej recepcie, prekladu a kritiky. Autor vychádza z viacerých myšlienkových teoretických a interpretačných tradícií (formálna škola, štrukturalizmus, historická poetika, interliterárna komparatistika), ktoré rozvíja v intenciách humanitných vied začiatku 21. storočia. Priekopnícka je aj časť venovaná metafore a jej taxonómii.

Anglicky psaná monografie se zabývá některými typologickými rozdíly mezi čtyřmi hlavními románskými jazyky (francouzštinou, španělštinou italštinou a portugalštinou) a češtinou. Na základě dat z významného paralelního korpusu InterCorp analyzuje rozličné kategorie (např. iterativitu, modalitu, povahu slovesného děje aj.) a poukazuje na rozdíly či shody mezi románskými jazyky a češtinou. Díky obrovskému množství korpusových dat, jakož i počtu srovnávaných jazyků přináší monografie obecné i dílčí poznatky, jež mnohdy překračují běžně přijímané typologické charakteristiky románských jazyků ve srovnání s češtinou.

Sborník Mladá slavistika IV je již sedmou publikací v řadě každoročních publikačních počinů doktorandů brněnského ústavu slavistiky. Knihu uvozuje studie prof. Ivo Pospíšila Generace v literární vědě, jejich sláva a traumata. Dále je zařazeno šest studií, jejichž autory a autorkami jsou doktorandi a doktorandky různých slavistických oborů. Ti se ve svých textech věnují konkrétním vybraným tématům slovanských literatur, jazyků a kultur. Jejich výzkum vychází z připravovaných disertací a publikace je tak prezentací aktuálních badatelských témat řešených brněnskými mladými slavisty a zároveň také naznačují trendy, které toto nastupující pokolení badatelů přináší do současného slavistického výzkumu.

Hernádi Sándor népszerű, számos kiadást megért könyve a nyelvművelés egyik legfontosabb ágát, a beszédművelést ismerteti meg az olvasóval. A jelenségeket, törvényszerűségeket írott szövegek segítségével mutatja be, mégpedig a legnagyobbak - többek között Kosztolányi Dezső, Weöres Sándor, Nemes Nagy Ágnes, Kányádi Sándor - művei révén. Természetesen a kötet kitér az írástól független beszédre is, a fogalmazásra, a mondanivaló megszerkesztésére, a hangalakra, a hangzásra. A felújított kiadvány - amely új ábrákkal, frissített szöveganyaggal jelenik meg - mindenkinek hasznos, aki szeretne tagoltan, érthetően és élvezhetően, egyúttal hangot kímélően beszélni.

Pozitivní a negativní slova tvoří základ etiky i politiky: v etice se na zápornosti etických slov (vražda) všichni shodnou, v politice naopak polarita slov vede ke sporům a nedorozumění. Proč tomu tak je? O slovech začínáme mluvit, když si přestáváme rozumět. Jsou to pro nás nástroje porozumění a sociální interakce. Pomáhají nám vytvářet vztahy k ostatním lidem a dávat jim najevo naše rozhodnutí, třeba když někomu něco slíbíme nebo se představíme. Umožňují nám ale také lhát a podvádět, a následně takové činy odsuzovat. Ovšem odsuzování či chválení vyžadují dva zvláštní druhy slov, slova negativní a pozitivní. Na odsouzení některých činů se všichni mluvčí shodnou, například lži či vraždy, a tyto činy pak tvoří díky své univerzální hodnotovosti základ etiky celého jazykového společenství. Na hodnotě jiných slov se však mluvčí neshodnou, a ty pak vyjadřují politické postoje mluvčích. Z nástroje porozumění se zde slova stávají nástroji vymezení se, nepochopení a verbální agrese: národ, rasismus, uprchlík, čmoud, Havel, Zeman, atp. Přestože je polarita těchto slov selektivní a omezená na některé mluvčí, je také motivována morálním přesvědčením. Rozsah a dosah politických slov se v jednom jazyce v čase neustále proměňuje a při pohledu do minulosti můžeme tak sledovat vzestup a pád jednotlivých normativních pojmů. Můžeme také procvičovat svou trpělivost a snažit se pochopit morální motivaci, která vedla naše předky ke konání, které dnes vnímáme jako perzekuci určitých skupin lidí. Možná nám to pomůže uznat, že i my se asi dopouštíme něčeho podobného v jejich očích, nebo v očích našich potomků. Stejné poučení nabízí pohled do jazyků jiných kultur, jejichž normativní pojmy jsou taktéž motivovány morálně, ale často úplně jinak, než ty naše. Přímý překlad je tak sice vyloučen, ale snaha o empatické porozumění nikoliv.

Najnovšia kolektívna práca Jazykovedného ústavu Ľ.Štúra, ktorá je určená lingvistom, učiteľom slovenského jazyka a cudzích jazykov na všetkých stupňoch škôl, prekladateľom, študentom a všetkým záujemcom o korpusové a jazykové databázy. Opisuje tvorbu, štruktúru a možnosti využitia zdrojov Slovenského národného korpusu. V knihe nájdete okrem iného prehľad korpusov, podkorpusov a jazykových zdrojov Slovenského národného korpusu, podrobný opis dvoch základných anotácií (morfologickej a štýlovo-žánrovej), ako aj praktické ukážky (návody) postupov pri vyhľadávaní jazykových javov v rôznych korpusoch.

Odborná monografie Dory Polákové je vyzrálým příspěvkem pro českou hispanistiku, v němž je předložen erudovaný, do širokých kulturních kontextů otevřený výklad díla (zejména povídky) nikaragujského spisovatele Rudéna Daría, stěžejní osobnosti hispanoamerického modernismu. Než se autorka soustředí na dané ústřední téma, načrtává charakter celé kulturní epochy přelomu 19. a 20. století, poskytující Daríovi prostor pro formování jeho života, myšlení a literární zápasy; na fin de siecle navazují zajímavě pojaté biografické pasáže. Téma modernismu i styl autorky dokáže nepochybně zaujmout více čtenářů, než je zasvěcených hispanistů.

Publikace přináší shrnující pohled na dějiny české recepce estonské literatury od prvních překladů a ohlasů po současnost. Historická periodizace je vystavěna s ohledem na setkávání dvou literárních polí, především jejich politických faktorů, a na kontextualizaci estonské literatury v překladové a nakladatelské praxi a v recenzích. Součástí knihy je úplná bibliografie překladů a kritických ohlasů.

Kniha Povytažený dráp. Eseje o tvůrčím psaní představuje ucelený, tematicky provázaný soubor textů odborné a literární esejistiky v interdisciplinárním a multikulturním pojetí. Právě snaha obnovit dávné spojenectví vědy a umění, empirického a estetického postoje ke skutečnosti tvoří metodologickou a hodnotovou osu publikace, která tak navazuje na autorovu předchozí knihu Dramata jazyka. Teorie a praxe tvůrčího psaní (2010). Kreativnímu zkoumání je podroben rovněž samotný žánr eseje, v němž Jiří Studený spatřuje klíčový komunikační nástroj umožňující sebereflektivní a imaginativní překračování stávajících vědeckých, respektive kulturních paradigmat. Z literárněkulturního hlediska tvoří kniha souvislý komentář k nejednoznačnému postavení literární tvorby v podmínkách současné společnosti.

Kniha Proust a znaky dobře ilustruje Deleuzovu definici filosofie jako tvoření pojmů. Deleuze v ní vytváří pojmy filosofické a současně proustovské. Pracuje s nimi v systému, který je blízký Proustovu Hledání, objevně popisuje proustovské universum a odkrývá vnitřní linie Proustova díla, v nichž se dílo samo přesahuje a rozvíjí k jiným dílům a jiným autorům. V této dnes již klasické poststrukturalistické knize vytváří Deleuze společný prostor pro čtenáře i autora, který je vždy „někým jiným“. Snaží se „vyhnout nízkosti vědce i familiárnosti. Vrátit autorovi trochu té radosti, té síly, toho milostného a politického života, který on uměl dávat a objevovat.“

Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média. Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské knihy jako komplexní artefakty. Psaní na stroji bylo považováno za typicky ženské povolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky písařkami?

Nejtěžší redakce mého života. Bestseller, který nikdo nečekal. Co se dá naučit od autorů, kteří neumějí psát. Na co si dává pozor editor sto let starých komiksů. Nakladatelství je úžasná a zábavná dílna, ve které se rodí jedny z nejkrásnějších a nejdůležitějších věcí na světě. Ovšem abyste v něm obstáli, nestačí mít literární rozhled a naučit se gramatiku. Musíte si osvojit nakladatelské myšlení. Tato kniha je pomyslnou TEDx konferencí spojenou s FuckUp Night redakčního světa. Dozvíte se, jak milovníci poezie vybudovali jeden z nejvýznamnějších vydavatelských domů. Co je třeba podniknout, abyste na literární nebe vystřelili hvězdu. Jak se staví úspěšná ediční řada a jak se neztratit v překladu. A stojí za to přizvat si k psacímu stolu umělou inteligenci? Kniha nápadů, zkušeností a postřehů nabízí exkurzi do zákulisí nakladatelství knihomolům, studentům či knihkupcům. Zkrátka všem, kteří žijí knihami. Soubor, který uspořádal dlouholetý šéfredaktor Paseky Jakub Sedláček, nabízí pohled do tvůrčí dílny řady profesionálů nakladatelského a redakčního světa: Miroslava Balaštíka (Host), Viktora Bezdíčka (Paseka), Petry Diestlerové (Euromedia), Joachima Dvořáka (Labyrint), Lenky Jandákové (Kher), Jindřicha Jůzla (Odeon), Michala Kašpárka (Český rozhlas), Františka Kotlety (Epocha), Petra Onufera (Argo), Zuzany Válkové (Seznam) a dalších. Knihu doprovází ilustrace Lukáše Fibricha.

Subjektivní rádce na cestu labyrintem literatury Topíte se v nabídce knih? Vejdete do knihkupectví a nevíte, kam sáhnout? Kterou vybrat? Tahle kniha je záchranný pás. Nadechněte se a plavte radostně světem literatury, i když trochu subjektivním, trochu konzervativním, ale přesto vzrušujícím, sladkým, voňavým. Patřičná čítanka je zábavná kniha o čtení a knihách je opravdu o tom, co slibuje název. Protože! Martin Patřičný je krásně umanutý šílenec. Miluje knihy, dřevo a ženy. Pořadím si asi ani sám není jistý. Všechny tři motivy procházejí jeho výtvarným dílem i knihami. Čítanku psal několik let. Je to vlastně jeho celoživotní čtenářský deník, v němž nás zve do svých knižních vzpomínek. S obrovskou vášní vypráví o pevné součásti svého života – o knihách, které stojí za to. Které stojí za to vzít do ruky a do hlavy nejen podruhé, ale víckrát… mít je v knihovně. Číst znamená jít po cestě k porozumění sobě i světu okolo. Ale zároveň se skvěle bavit, smát a pustit k sobě i něco smutku.

Lexikografická literárnohistorická príručka výberovo zahŕňa heslá diel slovenskej poézie a prózy vznikajúcich v 19. storočí, hoci vo viacerých prípadoch došlo k ich reálnemu publikovaniu až hlboko v 20. storočí. Objavovanie ponornej, pred zrakmi verejnosti dlhý čas skrytej línie slovenskej literatúry 19. storočia ukazuje, že slovenská literatúra 19. storočia je vnútorne oveľa vrstevnatejšia, ako sa tradovalo. Jednotlivé heslá reflektujú literárne diela, patriace do kontextu niekoľkých poetických smerov, ako sú klasicizmus, romantizmus, biedermeier, realizmus, parnasizmus, moderna. Heslá uvádzajú faktografické údaje a okolnosti, ale v zásade kladú dôraz na moment interpretácie a hodnotenia. Dôležitou súčasťou je výberová bibliografia k jednotlivým dielam, ktorá ponúka prehľad relevantnej odbornej literatúry

Publikace představuje dílo dvou quebeckých autorů haitského původu, Emila Olliviera a Danyho Laferriéra, představitelů „migrantské“ literatury, která se prosazuje od 80. let 20. století nejen v Kanadě. Analýza se zabývá temporalitou a spacialitou ve vybraných Ollivierových a Laferri?rových románech, v nichž je zjevné jejich propojení s exilem. Témata opuštění země, adaptace v cizině a problém návratu do vlasti rezonují v dílech všech migrantských spisovatelů. Studie si klade za cíl postihnout specifické zpodobení chronotopu exilu v tvorbě obou autorů ve světle starších i novějších teoretických přístupů k problematice.

Manapság, amikor annyi minden a természetszegés viszonyában van egymással, és főleg azzal a megbonthatatlan folyamattal, a múlttal, melynek mentén tudatunk (önismeretünk) épült, megelégedéssel állapítható meg, amikor valaki építően viszonyul e dolgokhoz. Szakolczay Lajos irodalomtörténészi, kommentátori munkássága következetesen van jó viszonyban azzal a kultúradarabbal, ami erdélyi fogantatású. A most összeállt művet tulajdonképpen több mint egy tucatnyi portré alkotja Erdélyi ősz címmel, és Kós Károlytól napjainkig fogja össze a termés, teremtés őszébe csavarodott halott és még élő alkotókat. Sokan, akik még megtisztelően itt sorakozunk, őszintén irigyelhetjük Szakolczay szemléletét, felvonultatott eszméit, mottóit, konklúzióit, hiszen egy életen, egy pályán keresztül ennek megfogása, felfogása, megfogalmazása foglalkoztat valamennyiünket. Én is, aki első eszmélésem óta vallom a humortól és iróniától csillámló régi jelszót, miszerint gyere, babám Enyedre, ott a világ közepe, pedig mostanában már csak alkalmilag, úgyszólván elvétve ébredek szülőhelyemen, Tordán, ugyanazt érzem, mikor e tizenkét kőműves példáját nézem. Néha milyen messzire világít a nagy és egyre inkább elsüllyedő jövedékből, mint Elmo tüze, a magyarok árboca felett kisülő lidércfény. De persze reánk sem fognak hallgatni, nekünk sem fogadnak szót inkább, jobban soha már. Mi, akiknek meghagyott feje még ott úszik, mint a bóják, mint holdfényes éjszakákon be igazán sosem csukódó tavirózsák, ugyanazt üzenjük mindig mindazoknak, akik világosan drukkolnak a magyari ügyeknek. A fontos táj, a múlt biztonságos hátországa az a képletes és valóságos pajzs, csigaház, kínai- vagy spanyolfal, Don Quijote-maszk, mely mögé elhúzódhattunk íme ennek a sötét tudásnak a viselése, birtoklása közepette, ami az élet. Az elől a fényesség elől, mely végigsüt a kerten, íróasztalon, szülőföldön. Isten védő árnyéka kire-kire szabva, mérve sorsa Hirosimái alatt, Nagypéntekünk és Nagyszombatunk között.

Prvé – ešte ojedinelé – pokusy o cestopisnú prózu možno u nás zaznamenať v 16. storočí. Pozornosť si zaslúži najmä po nemecky písaný cestovný denník humanisticky vzdelaného úradníka u Fuggerovcov Jána Dernschwama. Presne dodržiavanej schéme každodenných zápiskov zodpovedá autorov deskriptívny štýl opisu reálií, zaznamenávaných počas cesty do Konštantínopolu a Malej Ázie, ktorú absolvoval ako člen sprievodu cisárskeho diplomatického posolstva k tureckému sultánovi. Zhruba od druhej polovice 17. storočia dochádza v domácom protestantskom prostredí pod tlakom dobových okolností k intenzívnemu rozvoju literárnych foriem dokumentárnych žánrov (denníka, cestovného denníka, autobiografie, biografie, memoárov). Náboženské represálie, stavovské povstania a osmanské výpady na neokupované územie dnešného Slovenska, vykonštruované procesy s protestantskou inteligenciou i ďalšie dramatické udalosti rozväzujú jazyk spisovateľom prinajmenšom troch generácií. Vo výbere sú spomedzi nich zastúpení Joachim Kalinka, Štefan Pilárik st., Šebastián Fabricius, Juraj Láni, Tobiáš Masník, Ján Simonides, Daniel Krman ml. a Matej Bahil. Zámerom tvorcov barokovej memoárovej a cestopisnej literatúry je predovšetkým „pravdivé a hodnoverné“ svedectvo o dobovej realite a o svojich – pre vernosť vlastnému presvedčeniu často dramatických – osudoch. Diapazón ich literárnych postupov siaha od uplatňovania kompozičných a štylistických pravidiel náboženských rétorických žánrov cez viac či menej suverénne zvládnutú dokumentárnu vecnosť až po invenčné rozvíjanie prvkov epického rozprávačstva. Pravda, v dôsledku existenčných okolností (exil) i osobitostí súvekej literárnej praxe ide takmer v celom rozsahu o literárne výpovede v latinskom a v nemeckom jazyku. V podmienkach slovenského literárno-vývinového procesu však predstavujú významný precedens prinajmenšom z hľadiska formovania žánru autobiografie a cestopisu. Väčšina textov našej memoárovej a cestopisnej literatúry obdobia raného novoveku bola (najmä zásluhou J. Minárika) čitateľsky sprístupnená v päťdesiatych až osemdesiatych rokoch minulého storočia. Dnes je až na zriedkavé výnimky len ťažko dostupná. Antológia Eriky Brtáňovej a Timotey Vráblovej je preto aktuálnym a potrebným edičným podujatím.

Projekt TOP 5 sa zameriava na výskum súčasného slovenského umenia s cieľom priniesť informácie o nových podnetných dielach slovenskej poézie a prózy vydaných vo vybranom kalendárnom roku, tentoraz s vročením 2018. Deviate pokračovanie antológie už píše svoju vlastnú tradíciu a od roku 2012, keď vyšlo prvé vydanie, postupne zmapovalo literárnu tvorbu v rokoch 2010 – 2018. Za rok 2018 boli vybraté a analyzované knihy: Dana Podracká Paternoster, Erik Jakub Groch nil, úvod, Lenka Šafranová Post partum, Juraj Briškár Z pohľadu dvoch pohárov mlieka, Mariana Mlynarčíková & Nóra Ružičková ‹abc›, Pavel Vilikovský RAJc je preč, Balla Je mŕtvy, Ivan Medeši Jedenie, Michal Havran Otec bol v strane a Ivana Dobrakovová Matky a kamionisti. Súčasťou projektu sú aj ilustračné fotografie z ocenených diel výtvarnej scény, ktorú v aktuálnom vydaní zastupuje Emília Rigová, víťazka Ceny Oskára Čepana 2018.

Ukryté v slovách je zaujímavá a v slovenskej literatúre ojedinelá publikácia, ktorá odhaľuje pôvod 132 ustálených slovných spojení, ktoré bežne používame, ale často nevieme, čo presne vyjadrujú, ako a kedy vznikli. Slovné spojenia zaradené do publikácie pochádzajú z antického staroveku (napr. Achillova päta, Damoklov meč), z Biblie (Starý ako Matuzalem, Sodoma a Gomora), zo staršej svetovej histórie i literatúry (Bartolomejská noc, Potemkinove dediny, Posledný mohykán). Dielo je výsledkom autorkinho dlhoročného výskumu. Je napísané veľmi živým, pútavým jazykom a doplnené kvalitnými ilustráciami, takže zaujme každého čitateľa. Publikácia je svojím obsahom, ako aj výpravným spracovaním vhodným darčekom pre široký okruh čitateľov.

Zborník Poetika festivity (ed. Peter ZAJAC) autorského kolektívu René Bílik, Zora Prušková, Anton Vydra, Kristína Pavlovičová, Tibor Pichler, Aleksandra Hudymač, Marcela Mikulová, Daniel Domorák, Anna Kobylińska, Adam Bžoch, Fedor Matejov, Pavel Matejovič, Ľubomír Plesník, Dalibor Tureček, Peter Zajac je kolektívnym knižným výstupom výskumnej úlohy Poetika textu a poetika udalosti. Projekt a zborník je vedecky inovatívnym príspevkom k riešeniu problémov novej poetiky. Úvod Petra Zajaca a pätnásť autorských príspevkov je venovaných rozsiahlej škále problémov novej poetiky. Je súčasťou inovatívnej poetiky udalosti, ktorá je kľúčovou súčasťou kultúry prezencie. Otvára veľkú oblasť inštitucionalizovaných a neinštitucionalizovaných foriem sviatkov, slávností, rituálov, ceremónií, a to posvätných, aj profánnych. Je poetikou príliš mnohého, prekračovania, transgresie, a poetikou príliš máloho, spätného návratu, regresie, pričom jeho osobitnou polohou je poetika limbickosti, pozdĺžneho pohybu na hraniciach regresie a transgresie.

Kniha ukazuje přednostní zájem Petra Posledního o tři vzájemně propojené oblasti literární komunikace. První oddíl s názvem Vrstvy času zachycuje stylistické a významové souvislosti mezi zobrazeným časem a časem zobrazování fiktivních světů; následně druhý oddíl pod titulem Navržený prostor přináší texty pojednávající hlavně o českém a polském literárním životě a rozdílných možnostech vydávání a interpretace děl v závislosti na kulturní politice sousedních zemí; nakonec třetí oddíl pojmenovaný Smysl četby nabízí představu o tvůrčí povaze recepce literatury a přeměně spisovatelem vytvořeného artefaktu ve významotvorně otevřený estetický objekt, která se opírá o dobové normy, ale také o reinterpretace tradic. Díky chronologickému řazení statí v každém oddílu je patrný vývoj autorovy literárněvědné metodologie. Zatímco do poloviny osmdesátých let se Poslední v duchu strukturalismu věnoval vnitřní stavbě jednotlivých děl nebo žánrů, od druhé poloviny let osmdesátých přechází k otázkám literární komunikace a česko-polských literárních vztahů. Svůj vývoj dovršuje po roce 2000, kdy rozpracovává koncept literární kultury, v jehož rámci se věnuje komparatistice a hermeneutickému pojetí českých a polských paradigmat kulturního dění.

Výber z autorovej literárnokritickej tvorby Kontinuita a diskontinuita prináša v autentickej podobe hodnotenia básnických a prozaických diel slovenskej literatúry, ktoré publikoval v rokoch 1969 - 2007 a ktoré komentujú knihy prozaikov a básnikov vst upujúcich do literatúry v rokoch 1954 - 2006. Autor pamätá aj na domáci diachrónny i medzinárodný kontext. Kniha je príspevkom k poznaniu našej súvekej až takmer súčasnej literárnej situácie a môže byť aj čiastkovým nástrojom na hodnotenie modernej slovenskej literatúry.

Kniha sa zameriava na skúmanie inovatívnych kompetencií poetického jazyka vybraných autoriek: L. V.-Gavorníkovej, T. Lehenovej, S. Repar, N. Ružičkovej, K. Kucbelovej a M. Ferenčuhovej. Autor prináša do slovenského diskurzu uchopenie väčšinou prehli adaného (i feministicky podnetného) rozmeru básní autoriek, a teda ukážku iného - aj rodovo poučenejšieho - čítania umeleckých textov.

František Všetička O kompoziční poetice české prózy v prvním desetiletí 20. století.