Autor je přímo zosobněním pojmu poeta doctus, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Protože je utvářen nejen rozsáhlým vzděláním, ale i vytříbenou invenčností. Sám se považuje za konkretistu, což znamená, že v zárodku jeho tvorby nalezneme vztah k Mallarméovi a jeho Vrhu kostek. Básník rozmisťuje osamělá slova na bílé ploše a vytváří tak mnohočetnou spleť možných, zřejmých i zaujatých významů. To

Nová básnická sbírka Michala Téry se inspiruje východokřesťanskou liturgií a spiritualitou, která se zhmotňuje v podobě chrámového ikonostasu s pevně danými motivy ortodoxního duchovního umění. Páteří sbírky je dvanáct rozsáhlých básní vycházejících z „třetího pásu“ každého ikonostasu, tedy z pásu dvanácti největších křesťanských svátků v církevním roce od srpnového Proměnění Páně až po pozdně jarní

Zůstává už vlastně pouhým jménem v literární historii, jménem bez představy, jaké je za ním dílo, a navíc jménem, kterého si všímají čtenáři velmi málo, a pokud už, pletou si dost často Růženu Jesenskou s její neteří Milenou. Odpověď na to, proč tomu tak je, dnes najdeme jen sotva — její melodické verše plné stísněných duševních pohnutek a zvláštních temných (až hrobových) tónů by mohly být leckdy

V nečekaně zralých verších předkládá třicetiletý autor jakési zkratky příběhů, obrazů či úvah, volně ukotvených v širším středoevropském a východoevropském časoprostoru. V nich vyvolává bájné i skutečné postavy minulosti, nechává je promlouvat o jejich (vlastně svých) postřezích, postojích, pochybnostech... Tyto subtilní stavy mysli osobitým způsobem zachycuje a ustaluje pomocí násobných rýmů ve verši

Básně Daniela Soukupa jako by patřily jiným časům: jejich tvar má v sobě klasicistní sošnost. Cosi znepokojivého se tu ale rýsuje, už to stoupá, už se to sype, už to praská, už se to rozuteklo. V průzorech se střetávají protínající se linie, hranice a okraje na sebe narážejí, prázdnota kypí obsahy, zmizelé hledá další zázračnou planetu, novou ustálenost věcí. Daniel Soukup (1976) vystudoval anglistiku,

Sbírka Petra Hrušky je v mnohém mimořádná. Snad u žádného jiného autora české poezie se nesetkáme s něčím podobným: jedna postava procházela po více než dvacet let důsledně všemi Hruškovými knihami, zjevovala se na chvíli a zase mizela se svojí znepokojivou energií a osudem. Adam. V žádné hlavní roli, jen trochu přestárlé dítě, trochu odjakživa dospělý, postával neohrabaně na okrajích básníkova světa

Tomanovy sbírky Sluneční hodiny (1913), Měsíce (1918) a Hlas ticha (1923), v nichž se básník soustřeďuje na hledání harmonie, krásy a přirozeného řádu přírody pomocí formálně oproštěných veršů a jednoduchých, výrazných motivů, se právem už téměř celé století řadí k tomu nejryzejšímu, nejhlubšímu a zároveň nejpřístupnějšímu, co česká poezie nabízí.

V psychiatrickém centru začíná sezení. Krabice nedoručených dopisů svede dohromady umělce s pubertálním nacistou. Čtveřice chlapců užívajících si prázdnin nalezne oběšence a vezme ho do party. Pan Volavka slavně povstane z bažin invalidního důchodu. Konec světa bohužel nenastane. Kytarista legendární rockové skupiny Ilegální substance uvízne ve výtahu se svou největší fanynkou. Antihrdinové vypointovaných

Jestliže můžeme něco směle zařadit mezi klenoty naší literární historie, pak je to Erbenova Kytice. Nakladatelství BVD se rozhodlo nabídnout knižnímu trhu věrnou repliku vydání Kytice z roku 1924. Kniha byla vytištěna tak, aby do nejmenších detailů, počínaje strukturou papíru a konče celoplátěnou originální vazbou, odpovídala předloze z roku 1924. Tuto verzi jsme zvolili také proto, že obsahuje spoustu

Sbírka básní Šárky Valáškové vypovídá především o lásce mezi mužem a ženou a autorka se upřímně vyznává ze svých pocitů a přitom opěvuje krásu všedních dnů. Avšak nezapomíná na bolest, smutek i zklamání, které každého člověka občas potká. Dává nahlédnout až na okraj svého já a v mnoha verších projevuje víru, že budoucnost bude lepší. Autorka píše své básně lehce a s patřičným nadhledem. Básně jsou

Básnická sbírka ve svých krutě bolestných lyrických verších předkládá každodenní boj s nepřízní osudu. Nešťastná láska, všudypřítomná samota a zdravotní problémy mají příchuť zkaženého vína s pelyňkem, jehož číšku si musí každý vypít až do dna. Avšak i chmury se někdy nadzvednou, když do života vstoupí nová žena, která jej protřepe jak těžkou deku, předtím než se k vám zachumlá… Z bytí pak seškrábnete

Je možné si i v době, kdy podstatná část našich existencí probíhá digitálně, udržovat vroucí pouto s mimolidským? A můžeme o toto pouto vůbec někdy přijít? Sbírka básní Poslední divoké objetí ohledává intimní vztah lidského a mimolidského v bdělém i snovém všednodenním prožívání a připomíná, že není nutné putovat na druhý konec světa, abychom znovuobjevili vlastní divokost.

Výbor z poezie Vladimíra Vokolka (1913–1988), sestavený u příležitosti stého výročí autorova narození. Formálně pestrá, důvěrná poezie, v níž rozmlouvá otec se synem, vybraná nejen ze dvou sbírek „dětské“ poezie, napsaných v těžké životní situaci. Druhý svazek edice Stoletý kalendář.

Mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice – a občas zkrátka nastanou momenty, kdy mozek přestává vnímat rozdíl. A srdce buší, když duše pláče. Verše plné blažené zamilovanosti, vzpomínek a radostí, ale i slz, pádů, ztrát a jiných prchavých okamžiků, které i přes bolest stojí za to žít. Ve sbírce najdete všechny barvy, kterými náš život ve skutečnosti hraje. Od nejjemnějších přes zaslepené až po

Kde končí stromy a začínají hvězdy je sbírka lyrických básní. Autor se v ní otevírá se svými niterními prožitky, píše o milostných i úpadkových tématech. V knize se objevují básně různých stylů, především sonety, které si zaslouží pozornost pro své formální zpracování, ale i volný verš. Básně navíc doprovázejí malby Jiřího Vlacha, v rukou tak držíte dílo hned dvou autorů.

Svět, kde žijeme, se nám mnohdy jeví jako neradostné místo. Pokud občas podléháte tomuto pocitu a chcete se ho zbavit - kupte si novou básnickou sbírku Aloise Marhoula Tanec o život. Marhoulův optimismus a humor tváří v tvář i neradostným stránkám žití hřeje jako pověstná posilující slepičí polévka. A připomíná, že lépe je s našimi dny protančit, než proplakat.

Nacházíme se v časech, kdy mezi sebou stavíme stále vyšší zdi a bouráme ty, jež ještě přednedávnem poukazovaly na odkaz našich předků. Proto bychom se měli zamyslet nejen nad tím, odkud jsme vzešli a jaký příklad si z otců lze vzít, ale i nad způsobem, jakým své příběhy a moudrost předávali dále. A právě o to se snaží básnická sbírka Óda na Ódina, jež v sobě snoubí starogermánský aliterační verš a

V rámci sedmisvazkového souborného vydání díla básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany (19311984) vychází po svazcích Nápěvy a Básně třetí rozsáhlý svazek jeho poezie, jímž se vydávání Zábranových básní uzavírá. Obsáhlá kniha shrnuje dosud netištěné Zábranovy básně z let 1954 až 1970, rukopisnou sbírku Jeviště jednoho jara, dosud jako celek nevydaný cyklus osmi monotónních básní, nedokončenou

Čtvrtou, zatím poslední, autorovou básnickou sbírkou, o neopakovatelnosti všeho kolem nás, o zázracích, které ani nevidíme, neslyšíme, nevnímáme, necítíme. O tom, co všechno je možné vidět, slyšet, sdílet, jen tak pozorovat. O Neviditelné síle, která je v každém z nás ukrytá. Fotografie Aleš Deutsch, doslov akadem. sochař Milan Martiník.

„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková (nar. 1991). A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která citlivě a osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky. Erbovním motivem, který dal název jednomu z oddílů i celé knize, je koutnice, koutní plachta, která kdysi oddělovala šestinedělky od