Když Heinrich Böll přijel s rodinou 20. srpna 1968 na pozvání Československého svazu spisovatelů do Prahy, aby se zde seznámil s vývojem tzv. Pražského jara, netušil, že se záhy stane očitým svědkem sovětské vojenské invaze. Předkládaná kniha, kterou připravil jeho syn René a doplnil ji úvodním slovem a svými autentickými fotografiemi, představuje především Böllovy deníkové zápisky z oněch několika dní strávených v Praze, dále jeho dva esejistické texty reflektující srpnové události a několik rozhovorů pro tisk. Máme tak jedinečnou možnost dozvědět se, jak vnímal Pražské jaro, jeho násilné potlačení a pozdější vývoj v ČSSR význačný západoněmecký spisovatel, pro nějž byla svoboda nedělitelná.

Děj autobiografického románu běloruského spisovatele Viktara Valtara se odehrává v Praze 20. let minulého století, v prostředí zahraničních studentů a politických emigrantů z Běloruska, Ruska, Ukrajiny a dalších východních zemí, zasažených občanskou válkou. Ve své knize autor dokázal neopakovatelným způsobem zachytit atmosféru první republiky očima přistěhovalce. Román je žel Valtarovou jedinou dochovanou rozsáhlejší prózou. Za autorova krátkého života publikován nebyl a jeho rukopis, objevený začátkem 90. let v Litvě, přepsal dosavadní dějiny běloruské literatury. V Bělorusku se román prvního knižního vydání dočkal teprve nedávno v roce 2009.

Studie Intelektuálové a masy podrobuje kritice elitářské teze některých nejznámějších osobností britské literární scény konce 19. a počátku 20. století. Na citacích z jejich děl či soukromých písemností dokládá úzkost a averzi, kterou mezi intelektuály vzbuzovaly společenské změny spojené s prudkým růstem počtu obyvatel v 19. století: urbanizace a rozvoj předměstské zástavby spojený s devastací přírody a také všeobecné rozšíření gramotnosti a následný vzestup masové kultury, jehož průvodními jevy byly populární žurnalistika, masová turistika či reklama. Kniha zkoumá způsoby, jimiž modernističtí i jiní autoři reagovali na tuto kulturní „vzpouru davů“, ať už to byla výlučnost a artistnost jejich děl, která je odsouvala z dosahu „nedovzdělaných“ mas, nebo sociálně utopické projekty, jež někteří z nich vytvářeli v reakci na fenomén přelidnění a masovosti, a ukazuje, jak některé z těchto idejí bezděky předznamenávají rétoriku Hitlerovy knihy Mein Kampf

"Můj deník je částí mého já, která by jinak přetekla přes okraj a přišla nazmar," poznamenal si roku 1841 americký spisovatel a přírodovědec Henry David Thoreau do deníku, který si vedl čtyřiadvacet let. První český výbor z rozsáhlého díla ukazuje celou šíři autorovy osobnosti. Vedle úvah o přírodě, umění, dějinách, politice, náboženství a dokonce i sexu obsahuje také střípky z Thoreauova soukromí, "nekorektní" postřehy o ženách i vtipné historky. Myšlenkovou hloubkou, poutavostí a literární kvalitou jsou tyto zápisky významným doplněním dosud přeloženého Thoreauova díla.

Románová biografie, na které Zweig pracoval více než deset posledních let svého života, měla být jeho magnum opus. Dílo nestačil podle svých představ dokončit, avšak v ucelené podobě ho vydal v roce 1946 Zweigův přítel, spisovatel Richard Friedenthal. A ukázalo se, že vskutku jde o Zweigovo stěžejní dílo, neboť jeho balzacovská monografie má sama parametry velkého románu. Zweig Balzaca portrétuje s psychologickou přesvědčivostí, často v pozoruhodných protikladech, nejednoznačně a mnohdy ne zcela lichotivě. Má pochopení zejména pro jeho tvůrčí genialitu, nezměrnou vůli a pracovitost, vidí však i řadu lidských slabostí, občas směšných či kuriózních. Prokazuje také, že je velkým znalcem Balzacova rozsáhlého literárního díla. Zweigovo vysoce působivé líčení, jeho mnohdy mistrovské formulace a pronikavé metafory činí četbu biografie mimořádným zážitkem. Je zjevné, že do své práce vložil Zweig velmi mnoho studia, energie, empatie a toho nejlepšího ze svého talentu. Kdo si tuto působivou biografii, toto hluboké umělecké dílo přečte, bude jím zasažen. Práce vychází česky po téměř pětačtyřiceti letech jako doplněk k novému výboru toho nejlepšího z Balzacovy tvorby v rámci edice SVĚTOVÍ KLASICI.

"Marcipánem k jmeninám stoletého dělníka" i "městem továrních Janošíků" - tak nazval Jiří Kolář Kladno ve své básnické prvotině Křestný list. Význam vztahu jednoho z nejvýznamnějších českých básníků a výtvarníků 20. století k průmyslovému městu, v němž strávil formativní roky svého života (1925-1945), byl donedávna poněkud přehlížen či redukován. Jiří Mika ve své knize ukazuje, že pro Kolářův umělecký vývoj nebylo Kladno určující jen jako kulisa či příležitost nahlédnout (a okusit) strasti dělnického života, ale také jako místo, v němž se aktivně zapojil do společenského, kulturního a politického dění a kam se - myšlenkově i osobně - vracel i po roce 1945.

„Špatný autor životopisu retušuje svou minulost a výsledkem je fotografie, kterou pořídil cizí člověk, aby utěšil žal nad bolestnou ztrátou blízké osoby. Dobrý naopak dělá všechno, co je v jeho silách, aby zachoval podrobnosti s nejvyšší věrností." Tak charakterizuje memoárové psaní jeden z největších spisovatelů 20. století Vladimir Nabokov. Autobiografie, původně vydaná roku 1951 a zásadně přepracovaná o 15 let později, je nejen dokladem jeho slov, ale také výsostným uměleckým dílem. Zachycuje Nabokovův život v rozpětí let 1903 až 1940, počínaje šťastným dětstvím v Rusku a konče emigrantským životem v Paříži a Berlíně. Kniha vyšla původně anglicky a autor sám ji přeložil do rodné ruštiny v přestávkách mezi lovem motýlů a psaním Lolity.

Rok sem, rok tam je svěže napsaný záznam malých osobních dějin básnířky a překladatelky a autorky knih pro děti a mládež Jany Štroblové. Vzpomínkovou knihu uvádějí dvě vzpomínky z dětství: před očima devítiletého děvčete ubili příslušníci Národní gardy pažbami několik Vlasovců, bojujících v květnu 1945 v Praze na Pankráci s ustupující německou armádou a pozdější zrušení milovaného skautingu. Pokračuje pak líčením období, kdy za vysokoškolských studií na filosofické fakultě pražské UK zažívala vzrušení z dočasného závanu svobody. S přáteli založili kulturní spolek, díky němuž např. sehráli spolu s budoucími známými herci (Husákem, Kačerem, Divíškovou) jedno tehdy studentstvem bouřlivě přijaté a vzápětí shora zastavené divadelní představení Aféra homo, nebo na půdě fakulty uspořádali výstavu abstraktních obrazů, na níž vystavoval poprvé v Čechách Mikuláš Medek. Podrobně popisuje také první studentský majáles se všemi průvodními jevy alegorickými vozy a recesemi; autorka nesla ve stínu postavy pátera Koniáše transparent libri prohibiti, kterýžto výjev vyšel vyfotografovaný nějakou cizí zásluhou v pařížském L´Mondu, takže už tehdy ji začali otravovat estébáci. Po delším čase se to mělo vrátit v zesílené podobě, když jí vyšly básničky v pařížském Svědectví. To už pak byla doba druhé okupace a všeobecných kádrových postihů, kdy s manželem oba na dvacet let přišli o práci, on v Orientálním ústavu, ona v nakladatelství dětské knihy. Zdánlivě nesnesitelná léta byla však nabitá humornými prožitky, například dvěma svatbami s tímtéž mužem, anebo zážitky s kádrovacím psem, který spolehlivě rozeznával straníky a dával jim najevo nelibost. Hodně žertovných příhod vnášeli do ponurého života její kamarádi Josef Velek a Vladimír Jiránek, zakladatelé tehdejšího takřka ilegálního hnutí na ochranu přírody (Brontosauru), s nimiž autorka spolupracovala. Jana Štroblová ve svých vzpomínkách dotváří i řadu portrétů známých osobností, které poznala zblízka Františka Hrubína, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka. Nejvíc místa věnuje Jaroslavu Seifertovi, kterého několikrát navštívila a s nímž trávila pouze ve třech, ještě s jeho lékařem Milanem Kmentem, jeho poslední narozeniny, kdy předjímal svou smrt.

Když jsme se Zdeňkem Potužilem promýšleli skladbu jeho knihy Život je krátký jak prásknutí bičem, snažili jsme se, aby obsahovala texty nejrůznějších žánrů: soupisy jeho prácí pro divadlo i televizi, pohledy divadelních vědců a kritiků na jeho režijní dílo, vzpomínky Zdeňkových přátel i jeho memoárové, beletristické a publicistické texty vlastní. Oddíl s názvem Lyrika jsme do výsledné podoby knihy nakonec nezařadili z důvodu velkého rozsahu svazku. Vychází-li nyní po letech samostatně díky obětavosti a pečlivosti Dany Tučkové, vstřícnosti a laskavosti Barbory Solperové a nakladatelskému nadšení Milana Hodka, je to jen dobře. Máme v rukou Zdeňkovo svědectví o sobě samém a lidech jemu blízkých, na jehož upřímnost a pravdivost se můžeme spolehnout. Je paradoxní, hovoříme-li o spolehnutí se u knihy s názvem Teorie nespolehlivosti. Přesto tomu tak je. Jak ten název vznikl? Jistě jako slovní hříčka, humorná parafráze názvu klíčové prozaické summy Zdeňkova milovaného básníka Ivana Diviše Teorie spolehlivosti. Ten nový název ale vypovídá něco i o Zdeňkovi samém: copak vůbec lze být spolehlivý při tak bouřlivém, živelném, rozháraném, tvořivostí i divokostí naplněném životě? Lze být a zůstat spolehlivý v napětí mezi mánií a depresí, kdy to, jaký jsem dnes, už zítra vůbec nemusí platit? Poznal jsem Zdeňka na vrcholu tvůrčího nadšení, kdy mu jeho energii a nápady mohl závidět úplně každý, a slyšel jsem ho plakat zoufalstvím ve chvílích, kdy byl zcela na dně. A přesto, dovoluji si tvrdit, na něho bylo spolehnutí. Bylo se možno spolehnout na jeho otevřenost a upřímnost, na to, že nic nepředstíral, že nelhal a s nikým kvůli svým vnitřním stavům nemanipuloval. Jaký Zdeněk je, takového ho v jeho textu najdeme. Je to chvílemi drsné čtení, ale je to výpověď pravdivá. Nestylizovaná a nezasažená autocenzurou. Díky Zdeňkovi za ni. Jan Šulc.

Hlavní náplní knihy Rodokmen a vztahy Boženy Němcové je objasnění role spisovatelky nejen jako matky a manželky, ale současně i jako přítelkyně několika známých mužů, významných českých lékařů. Autorka vypráví o osudech členů Boženiny rodiny, a to od její babičky Marie Magdalény Novotné přes manžela Josefa Němce až po děti. Nevyhýbá se přitom spekulacím o možném šlechtickém původu autorky a prostor získává i osobnost Kateřiny Vilemíny Zaháňské. Zajímavou součástí knihy jsou i různá zamyšlení, například nad Viktorií Paulovou, mladou konfidentkou, která se dostala k Boženě Němcové až nebezpečně blízko. Dokonce se lze domnívat, že mohla mít ke spisovatelce vztah nejen blízký, ale i romantický. Zajímavá je i otázka, jaký vlastně byl obecný vztah Boženy Němcové (jež tehdy byla pro svou emancipovanost a modernost někdy považována za českou George Sandovou) k ženám a jaký k mužům. Odpověď na tyto a další otázky přináší kniha, jejímž cílem není vytvářet mystifikující spekulace, nýbrž ukázat křehké city a jemnou duši největší české spisovatelky 19. století, která vždy milovala ryzím citem a ryzost citu na oplátku také požadovala...

Franz Kafka, pražský německý židovský spisovatel, se narodil v roce 1883 jako syn bohatého obchodníka. V roce 1924, v nedožitých jednačtyřiceti letech, zemřel na tuberkulózu. Daryl Sharp ve své knize popisuje psychologické pozadí konfliktních situací, které poznamenaly jeho život. Na příkladu Franze Kafky dále ukazuje, jaký význam má pro rozvoj umělecké osobnosti neurotické napětí vznikající z konfliktu mezi požadavky vnějšího a vnitřního světa, jakou roli obecně hraje v rámci individuačního procesu mateřský komplex, archetypy animy a stínu a jak se průběh individuace zobrazuje ve snech prostřednictvím snových symbolů.

"Azon a 2013. július 15-i napon úgy sorolom a kérdéseimet, hogy közben nem egészen vagyok magamnál. Százszor ismételt és leírt dolgokat mondatok vele. Kedvetlenül felel: hát nem esküdött meg tavasszal, amikor visszatért Budapestre, miután maga mögött hagyta Berlint, ahol már több mint tíz éve élt, hogy soha többé nem ad interjút? Hirtelen akkor kezd felengedni, amikor Rejtő Jenőre, gyermekkora kedves írójára terelődik a szó, akivel 1955-ben egy antikváriusnál Thomas Mann Varázshegyéért cserébe fizetett." Clara Royer "Életem története a halálaimból áll, ha el akarnám beszélni az életemet, a halálaimat kellene elmondanom." Kertész Imre

V džungli významů, mystifikací a pseudonymů. Hruškova monografie je interpretační výpravou do bohatého a mnohovrstevnatého díla jednoho z největších českých básníků druhé poloviny dvacátého století i literární současnosti. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Nejde však pouze o literárněhistorický popis autorova díla a života, kniha zřetelně směřuje k obecnějším úvahám o povaze poezie. Text doprovází rozsáhlá a podrobná bibliografie Wernischova díla, která přináší mnohé objevy a dosud neznámé skutečnosti z tvorby velkého literárního mystifikátora a básníka.

A Magyar Művészeti Akadémia kismonográfia-sorozatot indított Közelképek írókról címmel, Ács Margit sorozatszerkesztésében. A sorozatban összegző jelleggel mindeddig feltáratlan életművek kerülnek bemutatásra. A kötetekben mindegyik esetben válogatott bibliográfia és képmelléklet is helyet kap. Mára végeztünk, mondja Mária, köszönöm. Búcsút vesz mindenkitől, kulcsra zárja belülről az ajtót. Kezet mos. Nem éhes. Kikeresi a könyvespolcról a Károli-bibliát. Leül a fotelbe. A fotelt középen Richárd feneke egy kissé benyomta. Mária befészkeli magát a horpadásba. Lapozgat. Majd hangosan olvasni kezdi Ézsaiást. "Ne félj, férgecske, Jákob, én megsegítelek, szól az Úr ... Ne félj, mert megváltottalak, neveden hívtalak téged ... "

František Vladimír Lorenc (1872-1957) patří k našim význačným rodákům, kteří jsou ve své vlasti téměř zapomenuti. Už v mládí projevoval velké vlohy pro jazyky, politicky se angažoval, a protože mu hrozilo vězení a tříletá služba v rakousko-uherské armádě, emigroval jako mladík do Brazílie (1893). Usídlil se v jejím nejjižnějším státu Rio Grande do Sul, ve vesnici Dom Feliciano. Byl farmářem, tlumočníkem, učitelem, ředitelem školy, lékařem a byl aktivní i v dalších oborech. Lorenc patří dokonce do trojice neznámějších osobností českého původu, vedle dřívějšího brazilského prezidenta Juscelino Kubitscheka de Oliveira a Jana Antonína Bati. S manželkou měl 13 vlastních dětí a další adoptoval, ale přitom ještě našel čas na rozsáhlou literární tvorbu zejména v oblasti spirituality, poezie a otázek jazykovědných. Usiloval o záchranu jazyků původního indiánského obyvatelstva tím, že zpracoval jejich gramatiky. Brazilské prameny uvádějí, že na konci svého života ovládal 104 jazyků a jeho dílo obsahuje přes 80 svazků (např. překlady z angličtiny do portugalštiny nebo dokonce překlady ze sanskrtu do portugalštiny). Jeho překlady české poezie do portugalštiny ocenil i prezident T.G. Masaryk. Přesto, že Lorenc znal aktivně tolik národních jazyků, věnoval velkou pozornost mezinárodnímu neutrálnímu jazyku esperanto, jehož první učebnici pro Čechy vydal na svůj náklad ještě za svého pobytu v Čechách (1890). Kniha popisuje jeho dramatický život naplněný tvrdou prací a neobyčejnou filantropií a klade si za úkol vzbudit zájem o tohoto našeho velikána, podle kterého je v Brazílii nazváno např. renomované nakladatelství, jazykový institut a další instituce. Má tam také svůj památník. Lorencův dramatický život, který popisuje ve vlastním životopise uvedeném v této knize, rozsáhlé dílo a život naplněný filantropií zasluhuje větší pozornost v jeho původní vlasti než tomu bylo dosud.

Ak niekde Pavol Országh Hviezdoslav (1849 - 1921) zostupuje z literárneho Parnasu na obyčajnú zem, tak je to v korešpondencii manželke Ilone (1856 - 1932). Pokojné, vrúcne, naplnené každodennosťou, tak by sa dali charakterizovať jeho listy. Písal ich v časovom rozpätí takmer tridsiatich rokov a vytvárajú jedinečný príbeh celoživotného pevného vzťahu vyrozprávaného z jednej strany, keďže listy Ilony Novákovej, neskôr Országhovej sa zachovali len útržkovito. Väčšia časť korešpondencie zachytáva obdobie pred svadbou, ďalšia mapuje krátke obdobia odlúčenia manželov, najmä počas pobytov básnika v kúpeľoch. Otvára sa pred nami obraz manželského spolužitia i žánrový obrázok života na Slovensku z prelomu 19. a 20. storočia, príbeh lásky, jej stálosti v každodenných premenách, i príbeh jazyka. Patetický básnik sa pred nami odhaľuje ako nežný snúbenec, milujúci manžel, komentátor rodinného i spoločenského diania, starostlivý domáci pán a kde-tu sa nezaprie ani ako "pravotár", teda advokát, čo bolo jeho pôvodné povolanie. Zostavovateľkou knihy a autorkou sprievodných textov je spisovateľka Jana Juráňová, ktorá sa vzťahu Pavla a Ilony Országhovcov venovala v románe Žila som s Hviezdoslavom (2008). Tentoraz sa však vrátila do archívov, aby sa na tento vzťah pozrela inými očami, nie ako prozaička. Kniha ponúka okrem kompletnej zachovanej korešpondencie P. O. Hviezdoslava svojej celoživotnej láske aj bohatý doplnkový materiál a vyniká grafickým spracovaním.

Snad u nikoho z našich běžných čtenářů v knihovně nenalezneme žádnou publikaci, jejíž autor by pocházel z Tanzanie. Subsaharská Afrika, její kultura, obyvatelé či realita tamějšího života jsou našim zvyklostem přece jen příliš vzdálené. Vyprávění Christophera Zacharia Lamecka o vlastním životě je vlastně osobitým dobrodružným příběhem, začínajícím v hliněné chýši bez elektřiny a vody a po mnoha pro nás až neuvěřitelných peripetiích končícím u podnikatelských aktivit s IT technologiemi. Jednoduchý a prostý jazyk Lameckova vyprávění podtrhuje autentičnost zážitků, příhod a prožitků, které v dnešní Evropě už nezažijete. Zajisté vám tato kniha přispěje i k orientaci o soudobých problémech, kterými africká realita stále více tu evropskou ovlivňuje.

A HORROR KIRÁLYA A könyv megismertet Stephen King műveinek evolúciójával, illetve az őt ért hatásokkal közel ötvenéves pályafutása alatt, és rávilágít arra, hogy írásainak témái miképpen reflektáltak a változó időkre és életének főbb eseményeire. Az író személyes gyűjteményéből származó archív fotókkal és dokumentumokkal kiegészített kronológiai visszatekintés rálátást enged a regényei, kisregényei, novellái és feldolgozásai mögött megbúvó történetekre. King munkái (köztük olyan elismert, szenzációs sikert arató művek, mint az Az és a Carrie) évtizedeken át állták az idő próbáját. Küzdelmeinek, diadalainak, bestsellereinek, kevéssé ismert történeteinek, együttműködéseinek és sok minden másnak a története tökéletes kiegészítője lehet bármelyik Stephen King-rajongó gyűjteményének. Ünnepeljük együtt a népszerű szerzőt, a horror királyát ezzel az informatív és szórakoztató betekintéssel legikonikusabb művei mélyére, illetve abba a kultúrába, amelyben létrehozta őket.

Edgar Allan Poe, a briliáns elméjű őrült, Agatha Christie, a kiszámíthatatlan zseni, az alkoholista olajmágnásból íróvá lett Raymond Chandler, a hidegháború krónikása, John le Carré és a saját hírszerzői tapasztalatait felhasználó Ian Fleming, a 007-es ügynök szellemi atyja... És még hosszan lehetne sorolni a híres krimiírókat, akiknek a nevét a kitalált figuráikról oly jól ismerjük. Ebből a könyvből végre megismerhetjük őket magukat is. Fondorlatos észjárás, műveltség és emberismeret kellett ahhoz, hogy Miss Marple, Poirot, Sherlock Holmes, Philip Marlowe, Auguste Dupin, James Bond és társaik lenyűgözzenek minket a legelképesztőbb bűnügyek felderítésével vagy éppen megtorlásával. Kik voltak ezek az emberek? Milyen életet éltek? Talán unalomból írtak? Vagy üldözte őket a szerencse? Láblógatva találták ki hőseiket vagy verejtékezve? És vajon gondoltak-e arra, hogy a valóságban is eltegyék valamely ismerősüket, ellenségüket láb alól? Martin Edwards krimiírónak és jogásznak, az angol krimiírók társasága jelenlegi elnökének lebilincselő könyvéből ezekre a kérdésekre választ kapunk.

Hamvas Bélát, a Géniuszt, – nem kell bemutatni. Nincs is szándékomban, én, – Hamvas Bélát, a végtelenül egyszerű embert szeretném bemutatni Önöknek. Hamvas Béla születésének 120.-ik évfordulója volt 2017 márc. 23.-án. Egyike vagyok a nagyon keveseknek, akik még személyesen ismerhették Őt. Erről szól a történet, amelyet 15 évvel ezelőtt írtam le, Béla bácsi születésnapjára.

1999-ben ?bejárta a világsajtót a hír: Stephen Kinget elütötte egy kisteherautó, s a népszerű író súlyos, életveszélyes sérüléseket szenvedett. Szerencsére – és az olvasók nagy örömére – King felépült. Lábadozása idején írta meg, pontosabban fejezte be az 1997-ben elkezdett, majd félretett művét, Az írásról-t. King ezúttal nem borzongatni akarja kedves és hűséges olvasóit, hanem elmeséli, hogyan vált íróvá, és bevezeti őket a szakma rejtelmeibe. A tőle megszokott lendületes stílusban, humorral átszőve beszél finoman szólva is hányatott gyerekkoráról – hogyan vándoroltak városról városra, mennyit küszködött az édesanyja, hogy fenntartsa a családot, gyerekkori csínyekről –, kezdeti nehézségeiről, amikor rendre visszautasították az írásait, alkoholproblémáiról, majd a Carrie jelentette áttörésről 1974-ben. S innentől kezdve egyenesen ívelt felfelé a karrierje, mely mind a mai napig töretlen. Beavatja olvasóit műhelytitkaiba, és hol világirodalmi, hol saját elbeszéléséből vett példákon keresztül szemlélteti, hogyan zajlik nála az alkotás folyamata – az első, nyers változattól a végső formába öntött műig. Mindeközben arra is szakít időt, hogy írásra buzdítsa arra hajlamos olvasóit, ellátva őket jó tanácsokkal. Stephen King rajongói – új oldaláról ismerve meg kedvenc írójukat – ezúttal bepillantást nyerhetnek abba, hogyan is készülnek az általuk olyannyira kedvelt, izgalmas, annyi kellemes-borzongató percet szerző művek, de a kötet rendkívül szórakoztató lehet bárkinek, akit érdekel, hogyan születnek a sikerkönyvek.

Egy ?csupa halálközeli élményből összeállított, rendkívüli memoár Nagy-Britannia egyik bestsellerszerzőjétől. Maggie O’Farrell meghökkentő memoárja, a Vagyok, vagyok, vagyok az írónő életét szakaszokra tagoló és meghatározó halálközeli élményeket veszi sorra. Gyerekkori betegségét, amely egy egész évre ágyhoz kötötte, és amelyből senki sem hitte, hogy felépülhet. Kamaszkori menekülésvágyát, amely kis híján tragédiában végződött. Találkozását valami beteg lelkű személlyel egy elhagyatott ösvényen. És mindegyik közül a legriasztóbb: mindennapos küzdelmét azért, hogy megóvja lánya életét – aki számára a könyvet is írta – attól a betegségtől, amely hihetetlenül sebezhetővé teszi az élet számtalan veszélyével szemben. A tizenhét különálló találkozás Maggie-t különböző életkorokban és különféle helyszíneken ábrázolja, életét éles, spontán pillanatfelvételek sorozataként mutatva be. Feszes prózája vibrál az energiától, a visszafogott érzelmektől. O’Farrell felkavaróan adja vissza azt az érzést, hogy a veszély mindig a közelünkben ólálkodik, emellett azonban rávilágít az élet értékére, szépségére és rejtélyeire is.

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí. Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy. Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci. Zatímco například Diviš byl přesvědčen, že báseň nesmí, nebo nemá být krásná a musí být vždy proti srsti, vždy plovat proti proudu a být generálním protestem, pro Krále jde především o básnickou pozornost ke skutečnosti, o objev, jenž poesie jako jediná umožňuje, o stále obnovovanou víru v tajemství a o nedohlednou, byť často nepříjemně krutou přesnost skutečnosti.

"Aki kézbe veszi Szini Gyula Jókai életéről szóló munkáját, ne számítson szigorú irodalomtörténeti és kritikai értekezésre a regények keletkezéséről. Író ír íróról - szinte romantikába hajló életrajzot, ami, a Nagy Mesemondóról lévén szó, igencsak indokolt.Szó szerint bölcsőtől a sírig követhetjük Jókay Móric (eredetileg erre a névre keresztelték) tanulmányait, pályakezdését, sikereit és tévedéseit, egyszóval: életútját. Természetesen megtaláljuk benne az azóta legendaként közismert, történészek által többször megkérdőjelezett, sőt cáfolt motívumokat: kokárdatűzés, a Múzeum lépcsői, a szigorú és határozott Róza asszony helytállása férje mellett. S a jó barát, Petőfi alakja és a vele való konfliktus is kirajzolódik. (Na de kivel nem volt összetűzése Petőfinek?!) Bár Nagy Endre a Nyugatban úgy fogalmazott: „Szini Gyulának Szini Gyula a legméltóbb olvasója" - azért a mai érdeklődő számára sem mindennapi élmény végigtekinteni a 19. századnak ezen a széles freskóján."

"Nem tudhatod, mekkora biztonság az, ha érted a körülötted lévők szavát addig, míg nem tapasztalod meg a buborékot, ami egy idegen országban vesz körül minden pillanatban." Fia és férje halála után Angela úgy érzi, nincs tovább maradása Magyarországon. Az élet itthon kilátástalan, és a szánakozó tekintetek sem segítenek a lelki egyensúlya helyreállításában. Egy szebb jövő, egy új kezdet reményében Németországba költözik két nagykamasz fiával. Nyelvtudás és támogató háttér nélkül azonban rettentően nehéz megkapaszkodni egy idegen országban. Az Ich bin aus Ungarn azonban nemcsak a kivándorlás viszontagságairól szól, hanem sokkal többről. A külföldre költözés bonyodalmain túl azt is megmutatja, hogyan őrizhetjük meg a méltóságunkat minden körülmények között, és milyen pusztító hatása lehet a fel nem dolgozott gyásznak, a gyökértelenségnek. Ez a memoár ugyanakkor a remény, a kitartás könyve is: azt meséli el, hogy ha el is fáradunk, össze is rogyunk olykor a súlyok alatt, mindig fel lehet és fel is kell állni, újra meg újra.

2014 tavaszán Gabriel García Márquezt ágynak döntötte egy megfázás. Felesége, Mercedes Barcha, aki több mint ötven éve mellette volt, érezte, hogy ez nem egy szokványos nátha, és aggodalmát gyermekeikkel is megosztotta. A nagyobbik fiú, Rodrigo pedig dokumentálni kezdte édesapja utolsó napjait. A Búcsú Gabótól és Mercedestől egy végtelenül személyes memoár halálról, veszteségről, apai örökségről: közelebb hozza az olvasóhoz a világ egyik legnagyszerűbb íróját, és betekintést enged a kedves és fájdalmas családi emlékekbe. Rodrigo angol nyelven írta meg ezt a szöveget, ami szintén nem véletlen. A búcsúkönyv megmutatja azt is, hogyan és miért választott más művészeti ágat és más nyelvet egy világhírű ember fia. Salman Rushdie szerint Rodrigo García könyve mindenkit lenyűgöz és megindít, aki egyszer belépett Gabriel García Márquez dicsőséges irodalmi világába. A könyvben néhány, idehaza még ismeretlen családi fotó is helyet kapott.

Lara Feigel listens to birds outside her window - their circling, strident calls - and thinks of D. H. Lawrence. It is the spring of 2020 and, as the pandemic takes hold, she locks down in rural Oxfordshire with her partner, her two children, and that most explosive of writers. Proceeding month by month through the year, she sets out to start again with Lawrence: to find vital literary companionship; to use him as a guide to rural living and even, unexpectedly, to child-rearing; to find a way through his writing to excavate the modern world she feels he helped bring into being. Tracing the arc of Lawrence's life and delving deep into his writings, she confronts his anger, his passion, his tumultuous vitality. In the process, she faces some of today's most urgent dilemmas, from secular religion to the climate crisis, from sex and sexuality to feminism's ideas about motherhood. And, as she watches the seasons change alongside Lawrence, Feigel finds the rhythms of her own life shifting in unexpected ways. Brilliantly interweaving literary criticism, biography and memoir, Look! We Have Come Through! is a captivating exhumation of an author and a compelling manifesto for exposing ourselves to difficult and dangerous views.

A Magyar Életrajzi Lexikon szerint Petőfi (Petrovics) Sándor, a magyar költészet egyik legkiemelkedőbb és legismertebb alakja Kiskőrösön született 1823. január 1-jén, és Fehéregyházán halt meg 1849. július 31-én. A hivatalos álláspont szerint Petőfi a segesvári csatában esett el, halálának körülményei viszont még a mai napig sem tisztázódtak, A Megamorv Petőfi-expedíció 1989. július 17-én, a Bajkál-tó melletti Barguzinban történt ásatás során megtalálta azokat a csontokat, amelyeket Petőfi feltételezett földi maradványainak tartanak. Az esetleges szenzációs felfedezés híre a közéletben óriási vitákat váltott ki. A minden kétséget kizáró bizonyításra, az ún. DNS-vizsgálatra a hatóságok engedélyének hiányában nem került sor. Budapesten, a Fiumei Úti Sírkertben 2015. július 17. napján ugyan megtörtént Petőfi újratemetése, de állami részvétel nélkül. Ezzel a könyvvel Petőfi Sándor születésének 200. évfordulója előtt tisztelgünk, és főként arra a kérdésre keressük a választ, hogy a budapesti sír valóban a nagy költő csontjait rejtheti-e magában. Nyomozásunk talán ismét ráirányíthatja a figyelmet arra, hogy a Petőfi-kutatás barguzini fejezetének lezárásával még tartozunk az utókornak. Először röviden áttekintjük Petőfi eltűnésének körülményeit és a költő haláláról szóló elméleteket. Ismertetjük a szibériai teória kialakulására és kutatásának állomásaira vonatkozó adatokat, majd a barguzini ásatás előzményeit, és a csontváz megtalálásának részleteit. Taglaljuk az állampárt és a tudományos ellentábor álláspontját, továbbá bemutatjuk a rendszerváltás utáni politikai hozzáállást a barguzini kutatásokhoz. Számba vesszük az MTA és a Megamorv-Petőfi Bizottság által 1989 óta lefolytatott vizsgálatokat és mérlegre tesszük azokat a bizonyítékokat, amelyek igazolják, illetve cáfolják, hogy Morvaiék valóban Petőfi csontjait hozhatták-e haza. Kitérünk a Petőfinek tulajdonított szibériai versekre, és azok magyarországi elemzésére. Ezek után megvizsgáljuk a hatalom viszonyulását híres történelmi nagyjaink temetéséhez, és elemezzük azokat a bonyodalmakat, amelyekkel szembe kellene néznünk egy hivatalos Petőfi-újratemetés kapcsán. A könyv utolsó fejezetében arra vállalkozunk, hogy egy sokak számára talán szokatlan felmérés eredményét ismertessük, ugyanis a Kerepesi temetőben lévő Petőfi-sír vizsgálatához a radiesztézia módszereit alkalmaztuk. A mérések többségére (pl. Petőfi szülei, Szendrey Júlia, Vörösmarty Mihály, Bajza József, Arany János, Jókai Mór, Kossuth Lajos, Vahot Imre, Gyulai Pál) a Fiumei Úti Sírkertben került sor, míg néhány esetben (pl. Bem József, Tompa Mihály, Prielle Kornélia, Széchenyi István) a sírokat máshol kellett felkutatnunk. A legenda ritkán ugyan, de találkozhat a valósággal, amennyiben a legenda tartalma bizonyítást nyer: "Az idő igaz, S eldönti, ami nem az."

Život hráče se skleněnými perlami Žádný německý autor 20. století nenadchl více čtenářů než Hermann Hesse. Jeho dílo je součástí světové literatury. Renomovaný novinář Heimo Schwilk napsal skvělý životopis básníka, který žil stejně intenzivně a rozporuplně jako hrdinové jeho románů. Kniha o propastech rozervané osobnosti, o krizích a triumfech, o lásce a jejím selhání. „Hermann Hesse zemřel 9. srpna 1962 ve věku 85 let. Zanechal dílo čítající bezmála 40 titulů vydávaných po celém světě v úctyhodných 125 miliónech exemplářů. Jen v zemích německé jazykové oblasti se prodalo téměř 25 miliónů jeho knih. Dosud byla publikována přibližně sedmina z jeho 35 000 dopisů. Hesseho recenze obsahují pět svazků, sekundární literatura k jeho životu a dílu plní celé regály. Od jeho smrti byly vydány nesčetné svazky s materiály k jeho tvorbě. Navzdory této široké bázi pramenů překvapuje základní tón utvářených soudů, který se v posledních desetiletích téměř nezměnil. Kdo se Hermannem Hessem zabývá, narazí záhy na celou řadu klišé, kterými se lidé pokouší vysvětlit iritující, ba přímo nesmírný úspěch tohoto autora. Hesse je podle těchto soudů básník mládeže a protestu, buřič proti jakékoli autoritě a zastánce maximálního individualismu. Jeho fenomenální úspěch v USA v období války ve Viet­namu se přičítá hluboce pacifistickému charakteru jeho humanis­mu inspirovaného Dálným východem. Masové rozšíření jeho knih v Japonsku, Číně a Koreji se vysvětluje jeho funkcí prostředníka mezi kulturami. V Německu je vnímán na jedné straně jako ostýchavý, schizoidní out­sider (Stepní vlk), na druhé straně jako osvícený kritik ,černé pedagogiky‘ (Pod koly). Pomáhají však taková klišé fenomén Hesse opravdu pochopit? Je jeho komplexní, fascinující dílo skutečně výrazem veskrze anarchistické povahy? Je načase ukázat, co je vlastně na Hermannu Hessem tak fascinující.“

Miroslav Macek o sobě rád říká, že je snob. Mnoho takových vzdělaných a zábavných snobů není. A už vůbec ne takových, kteří umějí vyprávět. Miroslav Macek vypráví s gustem, moudře a vtipně, kouzelnou poetickou češtinou o svém dětství, rodičích, prarodičích, studiích, svých láskách, manželkách i dětech a pochopitelně i o dobrém jídle a pití, jak to jen gourmet umí. Miroslav Macek svou knihu představuje takto: Vážení a milí, na světě je konečně knížka, ve které vyprávím o všelikých zajímavostech, které mne potkaly cestou od narození (téměř) do smrti, a které by Vám, jak doufám, mohly poskytnout jak zábavu, tak i trochu poučení. V knize jsou též ukázky z mé letité novinové a časopisecké tvorby, výběr z překladů poezie i prózy a také něco z vlastního literárního šuplíku.