David Drábek (1970) dokonale naplňuje představu úspěšného divadelníka. Jako dramatik se řadí mezi nejvíce uváděné a překládané autory, jako režisér patří k tvůrcům s nepřehlédnutelnou imaginací. Vedle toho je respektovaným uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Z jeho 25 her se nejvíce prosadily tragikomické osudy tří mladých "synchronizovaných plavců" nazvané Akvabely, které byly inscenovány i v zahraničí, mediálně na sebe nejvíce upozornil rozhlasovou hrou Koule, inspirovanou osudy bývalé československé atletky Heleny Fibingerové. Přítomný soubor obsahuje dramata z let 2003-2011, která dala vzniknout ceněným inscenacím (Akvabely, Ještěři či Náměstí Bratří Mašínů), ale i hry méně známé (Žabikuch, Unisex, Chmýří), hry rozhlasové (Vykřičené domy a Koule) a hry nejnovější (Sherlock Holmes: Vraždy vousatých žen a Jedlíci čokolády). Předkládané texty ukazují, že výjimečnost díla čtyřnásobného držitele ceny Alfréda Radoka nespočívá pouze v teatrálně efektním zobrazení globalizované společnosti, ale také v širokých možnostech zakoušení jeho her, které sahají od inscenačního provedení až k tichému literárnímu čtení (pravděpodobně s hlasitým smíchem). Drábkovu knihu lze proto doporučit i čtenářům, kteří s divadelními hrami nemají zkušenosti. Uspořádání a doslov Lenka Jungmannová. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Karel Haloun (1951) je výtvarník, grafický designér, publicista, editor, kurátor, nehrající člen kapel Jasná páka a Hudba Praha a docent UMPRUM. Tato kniha ho představuje jako undergroundového autora sedmi pozoruhodných dramatických her a hříček: (Stříbrný) medvěd, (Skoro) dobrá píseň, Konec hry (s nadějí), Syflárna, Vicemistři, Na výletě a Zakousli pejska. Projevuje se v nich jako ironický glosátor reality se smyslem pro groteskní vidění, absurditu, hravost a barvitý jazyk vysokého i nízkého stylu. Knihu uzavírá Halounova bibliografie a tři studie: Karel Král v textu O špagetě, která hledá svůj konec nahlíží na autora spolugeneračním pohledem, Libor Vodička se ve studii A proč by se nedaly hrát? zabývá nejenom hratelností těchto textů, ale fenoménem hry v Halounových textech vůbec a Michal Čunderle provádí jazykovou analýzu Halounových řečí.

"Írásommal nem vágyom Nobel-díjas babérokra, csupán arra, hogy a fiatalság tudja meg, a még mindig hatalomra vágyó szocialista (kommunista) párt embertelenségét, amikor teljesen ártatlan emberek ezreit verték agyon, csak úgy szórakozásból, és végezték ki koholt vádak alapján. Nagyon egyszerűen következik, hogy a világ egyik legnagyobb hadserege ellen nem alaptalanul, mindenféle ok nélkül kelt fel e kis ország fiatalsága 1956-ban. Az én rendkívül szorgalmas szüleimet ez a tébolyult kommunista söpredék mindenétől megfosztotta, üzlete átadására kényszerítette, kis, nehéz munkával szerzett földbirtokát elvette, földönfutókká tette. Tudom, hogy írásom nem feledteti el az elviselt fájdalmakat, s értem aggódó szüleim, nővérem és feleségem sorsom miatt hullatott könnyeinek emlékét, de mégis kötelességemnek érzem, hogy a sok vihart megélt és embertelenséget elviselt fajtám, a magyarság résen legyen és vigyázzon arra, nehogy még egyszer ama szocialistáknak nevezett, valójában embertelen kommunisták a hatalom közelébe kerülhessenek. Abban a reményben zárom soraimat, hogy majd akad egy gerinces, bátor magyar hazafi, aki kiharcolja, hogy az iskolákban, úgy az általános-, középfokú- és főiskolákon, valamint az egyetemeken a valóságnak megfelelő, kizárólag az igazság szerint tanítsák az 1945 és 1990 között időszak történelmét." (a Szerző)

Má verejné divadlo vo svete kasínového kapitalizmu zmysel? Potrebujeme dotované nekomerčné divadlo, keď je len jednou z možností obrovskej ponuky živej i digitálnej zábavy, ktorou sú konzumenti zavalení? Áno, tvrdí známy teatrológ Dragan Klaić (1950 – 2011), divadlo financované z verejných zdrojov stále potrebujeme. Tvorí totiž hodnoty, ktoré sú vzácnou a nenahraditeľnou protiváhou ľahkej komerčnej zábavy. Autorské divadlo nikdy nebolo pestrejšie, píše Klaić vo svojej akademicky dôkladnej analýze súčasného postavenia rozličných podôb scénického umenia. Divadelníkom a ich manažérom z tohto rozsiahleho spektra zároveň ponúka „manuál“, ako obstáť na obrovskom trhu, predkladá fundované návrhy, ako v nerovnom boji so supermanmi, s muzikálmi a telenovelami prilákať a zachovať si diváka, ako svoj projekt spropagovať alebo ho začleniť do širšieho kontextu, ako nahmatať tep neustále sa zrýchľujúcej doby.

Nová edice klíčového a průkopnického díla české teatrologie, ve kterém Otakar Zich vytvořil první ucelenou teorii divadla. Je zde vymezen sám pojem dramatické umění a dále stěžejní kategorie jako princip dramatičnosti, dramatická postava, dramatický děj, divadelní scéna, dramatická hudba, princip stylizace a dramatické žánry. Nová edice vychází z původního vydání z roku 1931.

Z nemeckého originálu Einführung in die Theaterwissenschaft preložila Jana Wild. Úvod do divadelnej vedy Christophera Balmeho sa v nemeckej jazykovej oblasti etabloval ako štandardné dielo. Prehľadné členenie a hutný výklad umožňujú rýchlu orientáciu a poskytujú presné informácie o ťažiskových pracovných oblastiach divadelnej vedy vysvetlené sú najdôležitejšie oblasti od dejín a teórie divadla, cez analýzu drám a inscenácií až po javiskovú realizáciu, herecké umenie a výskum recepcie. Pritom sa zohľadňujú aj styčné body s inými disciplínami ako umenoveda, veda o médiách a etnológia. Všetkým záujemcom o divadlo poskytne kniha spoľahlivú orientáciu o aktuálnom stave odbornej diskusie pričom zohľadňuje aj najnovší vývoj, ako napr. teóriu genderu a performancie, semiotiku alebo postštrukturalizmus.

Choreograf a pedagog Daniel Wiesner přibližuje v této knize tvůrčí proces při hledání ideálního tvaru inscenace Macbeth. Autor nepovažuje tento proces za jedinou a zaručenou metodu, jak realizovat projekty tanečního divadla, ale skrze svou knihu se pokouší předat mladším kolegům zkušenosti, které při tvorbě celovečerních projektů tanečního divadla získal. Vznikl tak dokument o zrodu, vývoji a ohlasu jedné inscenace, o přepracování původní koncepce a vytvoření nového libreta, o volbě nejvhodnějších výtvarných spolupracovníků a hledání společné vize inscenace. Text také líčí soustředěné úsilí celého tvůrčího týmu, snahu o zvolení těch nejúčinnějších scénických postupů, které se ve výsledku podřídily jedinému: smysluplnému a obsahově zřetelnému tlumočení odkazu Shakespearova dramatu Macbeth.

A Monty Python teljesen hivatalos, cenzúrázatlan története – a saját szavaikkal! A Monty Python, a zseniális, brit humortársulat egyedül forradalmasította a sketch comedyt, és megteremtette az utat az utódok előtt a Saturday Night Live-tól az Austin Powersig. Ebben a könyvben az alapító tagok, John Cleese, Eric Idle, Terry Gilliam, Terry Jones és Michael Palin a kulisszák mögé röpítik az olvasókat. Gátlások nélkül beszélnek életükről és az olyan felejthetetlen remekművekről mint A spanyol inkvizíció, A papagáj jelenet, a Brian élete, a Gyalog galopp (a Spamalot című sikeres Broadway Musical ihletője), és még számtalan más alkotásról és poénról. A könyvben ritka interjúk olvashatók a barátokkal és a munkatársakkal. „Nehéz elképzelni ennél tökéletesebb csoportéletrajzot.” – San Francisco Chronicle

Monografie ukazuje polistopadovou „novou vlnu“ původní české dramatiky jakožto jedinečný fenomén: zkoumá ji na pozadí celoevropského hnutí (New European Drama), všímá si jejích zdrojů (britské, německé aj. dramatiky) a uměleckých vlivů (literatura, film, televize), sleduje její prezentaci v médiích (odborných i kulturních časopisech, rozhlase, popř. v televizi a na internetu), referuje o událostech, které tvorbu či uvádění těchto her provázely, i o aktivitách, které sloužily k jejich propagaci (ceny, přehlídky aj.). Autorka také teoreticky vymezuje zkoumanou problematiku a snaží se definovat jednotlivé tendence, žánry či typy her této dramatiky; především se zabývá současnou groteskou – tzv. coolness dramatem, politickým dramatem, ženským dramatem, „dokumentárním“ dramatem atp. V přehledovém závěru první části knihy pak představuje české dramatiky nejmladších dvou generací. Druhá část práce sestává z šesti esejů, které interpretují dílo nejvýznamnějších autorů „nové vlny“: Lenky Lagronové, Davida Drábka, Jiřího Pokorného, Ivy Klestilové (Volánkové), Petra Zelenky a Petra Kolečka. Monografie postihuje stěžejní jev současné české literatury a divadla, a protože výzkumu předcházel náročný sběr materiálu, lze ji vnímat také jako svého druhu autorčino svědectví o daném uměleckém dění. Součástí knihy jsou historiografické odkazy na inscenace her „nové vlny“, cizojazyčné resumé a jmenný rejstřík. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Publikácia s bohatou obrazovou dokumentáciou mapuje vznik a vývin Múzea Divadelného ústavu od roku 2006 po súčasnosť. „Múzeum Divadelného ústavu je jediné múzeum na území Slovenska, ktoré vo svojich zbierkach uchováva a spracúva kompletný materiál viažuci sa k scénickej divadelnej kultúre od založenia prvej profesionálnej scény v roku 1920. Celkový fond Múzea Divadelného ústavu je tematicky a chronologicky systematizovaný prostredníctvom jednotlivých zbierok a jeho cieľom je zachytiť všetky 2D a 3D scénické teatrálie dôležité pre teatrologický výskum. Štatút Múzea Divadelného ústavu získal Divadelný ústav v roku 2006 – Sekcia kultúrneho dedičstva Ministerstva kultúry Slovenskej republiky ho zaevidovala listom č. MK-1227/2006-400/4464 zo dňa 6. 3. 2006 pod registračným číslom RM 86/2006 v Registri múzeí a galérií Ministerstva kultúry Slovenskej republiky. Bolo to zavŕšenie procesu, ktorý trval v podstate tak dlho ako inštitúcia sama, keďže múzejná činnosť patrila od založenia k prioritám Divadelného ústavu. Múzeum Divadelného ústavu v súčasnosti spravuje vyše 30 000 exponátov a množstvo listinného a fotografického dokumentačného materiálu, ktorý patrí k pomocným fondom. Je to solídny základ, ktorý sa každoročne rozširuje, a kompletizáciou múzejných zbierok sa dotvára celkový obraz o divadle na Slovensku, vytvára sa výrazná vizuálna stopa, vďaka ktorej sa uľahčuje teatrologický výskum nielen z hľadiska histórie nášho divadla, ale aj z hľadiska jeho súčasných podôb.“

"Max Frisch (1911–1991) švýcarský dramatik a prozaik světového formátu si v určitých etapách života psal také deníky. K nejzajímavějším zejména z dnešního pohledu patří tzv. druhý deník (Deník 1966-1971, vyd. Archa 2014) a tyto v roce 2014 (shodou okolností 25 let po pádu Berlínské zdi) vůbec poprvé zveřejněné deníkové zápisky z let 1973–1974 ze spisovatelova berlínského pobytu. Vedle zmínek o každodenním životě obsahuje esejistické úvahy, náčrty budoucích povídek a zejména charakterizace mnoha spisovatelů z obou stran zdi. V zamyšleních o sobě samém se hledání identity Frischových literárních postav (Stiller, Walter Faber, Gantenbein) posunuje v konkrétní hledání identity vlastní (beletristicky ve stejné době zpracované v Montauku nebo v povídce Člověk se objevuje v holocénu) a v hledání způsobu, jímž člověka formuje místo a prostor, v němž právě žije. Svůj zájem a zvídavost soustřeďuje také na zónu východního Berlína. Popisuje s neobyčejnou vnímavostí svá pozorování tamních vztahů ve spisovatelských a intelektuálních kruzích i život na ulici a snaží se proniknout do politických zákonitostí jemu neznámého světa. Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na lidskou i spisovatelskou osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl. Frische východ fascinoval: Nebylo v něm nic z naivní romantiky západních levičáků tehdejších let. A on jako Švýcar měl tu výhodu, že stál mimo německo-německou předpojatost. Jeho postoj spočíval v kladení otázek a v naslouchání, jeho pohled byl neúplatný, zájem pravý a názor obezřetný. Thomas Strässle Ukázka: Berlín: Pocit vzduchoprázdna, široké ulice, příjemně se jezdí autem; když člověk vystoupí a jde pěšky, má všude pocit, že toto tady není Berlín. I přes svou šířku jsou to samé vedlejší ulice, které dokonce ani nevedou do žádného centra, nanejvýš do elegantnějších čtvrtí; banky a restaurace (mezinárodní) centrum nevytvoří. Akademie výtvarných umění a další pokusy o oživení, leccos se podniká, všechno poněkud chtěně, aby to nevymizelo z dějin. Příležitostně se divím, že mi bude dvaašedesát. Tělesně vůbec nepociťuju, že za pár let bude konec. Jako pohled na hodinky: To už je tolik? Na té zdi se nic nezmění, jestliže si tu návštěvníci budou připadat jako v grotesce. Max Frisch: Z berlínského diáře "

Knihu O hercích a herectví píše zkušený divadelník. Spoluzakladatel a první umělecký šéf Činoherního klubu v jeho slavné éře 60. let, autor jedné z nejhranějších českých komedií Tři v tom, dramaturg, režisér a divadelní pedagog, který dokáže nahlížet na herce a jejich umění z různých úhlů: V době, kdy jsme všichni takříkajíc na scéně, sledováni kamerami a nejrůznějšími „novými technologiemi“, se herectví jako specifické umění, ale i hraní či herectví „v životě“ stalo masově rozšířeným jevem – jako by dnes mohl hrát každý. Ale co je pak tedy dnes herectví chápané jako skutečné umění? Žijeme ve světě, ve kterém se masová spotřeba výtvorů, které s herci a herectvím tím či oním způsobem počítají, mimořádně rozšířila. Počítají s herci a herectvím většinou ovšem jen jako s pouhým nástrojem či materiálem. Právě v takovém světě může ovšem herectví, pěstované jako svobodný tvořivý projev člověka, hrát naopak významnou kulturní úlohu. Že také herci a herectví poskytují vzory a vzorky chování, platí – a v masově rozšířené míře – i dnes. Vedle řady plastických portrétů hereckých osobností spojených s poutavým podáním „historie oboru“ neupíná se autor jen na oblast hereckého umění, ale vnímá herectví jako součást mnohem širšího způsobu lidské expresivity a sebeutváření, jako potřebu vztahování se ke světu i k sobě, jako potřebu vyjadřování a formování nejrůznějších impulsů, a to ho vede k propojování problematiky herectví s nejnovějšími poznatky neurovědy a kognitivní psychologie včetně teorie mysli a zrcadlových neuronů.

V roku 2014 si pripomenieme 100 rokov od vzniku prvej svetovej vojny a 70 rokov od Slovenského národného povstaní a nasledujúci rok 70. výročie výhry nad fašizmom (2015).Na pripomenutie týchto dôležitých míľnikov našej histórie pripravil Divadelný ústav dvojzväzkový zborník hier s tematikou prvej a druhej svetovej vojny a Slovenského národného povstania v slovenskej dráme. Publikácie obsahujú divadelné hry slovenských dramatikov v širokom časovom rozpätí, od obdobia medzi svetovými vojnami až po 90.roky minulého storočia (Martin Rázus, VHV, Ferko Urbánek, Jozef Gregor-Tajovský, Karol Horák, Ivan Stodola, Leopold Lahola, Juraj Váh, Peter Karvaš, Ivan Bukovčan, Osvald Zahradník, Anton Kret, Vladimír Klimáček a ď.).

Byl jednou jeden dům… na rohu Mánesovy a Třebízského ulice na pražských Vinohradech. Poutavý příběh nejen tohoto domu a jeho obyvatel, ale i celé pražské čtvrti, zajímavých Vinohraďáků, známých i méně známých a také historii několika divadelních souborů s touto čtvrtí spjatých vypráví spisovatelka a „první dáma černého divadla“, která prožila v tomto domě celý svůj život. Překotná doba více než uplynulé stovky let dala vzniknout v této pozoruhodné pražské čtvrti příběhům přímo strhujícím.

Toto je připomínka padesáti let existence Činoherního studia v Ústí nad Labem. Scéna vznikla ve vypjaté normalizační době na troskách politickou mocí zrušeného Kladivadla. Činoherní studio se brzy prosadilo jako neobycejně živé divadlo s osobitou dramaturgií a schopností přitahovat zejména mladé publikum. Originální dramaturgii, režijní a herecký styl si divadlo udrželo i po pádu komunistického režimu. Životní etapy „Činoheráku“ přibližují čtenárům nejen texty mapující vývoj, ale také rozhovory s tvůrci a pamětníky, nebo vzpomínkově laděné příspěvky a výpovědi.

Kniha je vďaka príspevkom od jednotlivých kritikov a teoretikov prelomovým dielom, ktoré spracúva umelecký prínos a produkciu Christopha Schlingensiefa. Ide o prvú takúto publikáciu o jeho umení a politickej zaangažovanosti vydanú v anglickom jazyku. Jednotlivé príspevky sa zameriavajú na rôzne aspekty Schlingensiefovej tvorby a poskytujú čitateľov podrobný pohľad na metódy a inšpirácie jeho umeleckých projektov. Ide o akademický ale aj populárny pohľad na dielo tohto význameného nemeckého umelca, ale kniha obsahuje aj vzácne interview so Schlingensiefom, ktoré otvára priestor na lepšie pochopenie jeho kreatívneho a angažovaného prístupu.

Publikace je věnovaná Hlávkově divadelní tvorbě. Ta byla jeho hlavním zájmem; napsal řadu původních her a osobitých autorských adaptací, z nichž některé byly divadelní událostí nejen ve své době, ale hrají se s úspěchem dodnes, jiné zatím zůstávají širší i odbornou veřejností neobjeveny. Kniha přináší mj. Hlávkovy hry Benátská maškaráda, Kavalír Páně a Paní Studánka, ukázky z jeho her Panama, Světáci a Jazzové varhany (dosud nepublikováno), z avantgardní revue Dona Kichotka, ale i průřez Hlávkovými novinovými články či rozhlasovými přednáškami o divadle. Výběr a uspořádání obsáhlého materiálu je prací prof. Vladimíra Justa, který je také autorem obsáhlé úvodní portrétní studie Smrt jako téma i osud. Hodnotí v ní skutečný, často nedoceňovaný význam M. Hlávky pro české drama a divadlo 20. století, pozornost věnuje také jeho spolupráci s jedním z největších českých režisérů Jiřím Frejkou. Knihu doplňuje bohatý fotografický materiál, bibliografie Hlávkova díla i ohlasů, připravená Fr. Knoppem. Skutečnou lahůdkou je samostatně neprodejná audio-vizuální příloha s výňatky z Hlávkových inscenací s Eduardem Kohoutem, Rudolfem Hrušínským, Karlem Högrem, Olgou Scheinpflugovou, Václavem Vydrou a dalšími herci naší přední scény.

Nejslavnější hra českého klasika - báchorka určená dospělým i dětem. V půvabné pohádce se prolínají reálné, typicky české postavy s tajemnou říší přírody, se světem nadpřirozených sil. Je to také národní mýtus, součást naší společné paměti – vypráví o našich kořenech. Co generace, to interpretační přístup: o otevřenosti textu pojednává studie prof. Jana Císaře Rozporuplný Tyl. Jungiánský rozbor hry pro knihu napsal Tomáš Halík, obě stati zásadním způsobem doplňují původní Tylovu hru v drobné úpravě režiséra (J. A. Pitínský). Kromě toho svazek obsahuje přehledný Tylův životopis, úryvek z ohlasu na premiérové uvedení v roce 1847, předmluvu ke knižnímu vydání z konce 19. stol. od J. L. Turnovského, několik pověstí o dudácích a samozřejmě bohatý obrazový doprovod (jak z historie uvádění Strakonického dudáka v ND, tak ze současné inscenace, v níž titulní roli ztvárňuje Igor Orozovič).

Zuzana Cigánová sa po úspešnom titule Šampanské, káva, pivo (VSSS) prezentuje tentoraz nevšednou knihou, ktorá je veľkosťou, rozsahom i formou vernou kópiou divadelného scenára. Jej dej sa odohráva na doskách, čo znamenajú svet, v divadelnom prostredí, ktoré je autorke celé roky veľmi blízke – profesionálne aj ľudsky. Už v podtitule svojej Divadelnej hry avizuje, že zhruba takýto scenár dostávajú do rúk aj herci. Jeho dej zachytáva jedno obyčajné skúšobné obdobie, prípravu nového umeleckého diela. Počas tohto obdobia sa v dialógoch a komentároch dozvedáme viac o povahách postáv, ale aj o ich osudoch. Aktérmi Cigánovej hry pritom nie sú iba herci, ale aj postavy, ktoré tvoria neoddeliteľnú súčasť divadelného predstavenia – režisér, garderobierka, technik, kostymér, inšpicient. A okolo nich a s nimi autorka rozohráva originálne napínavé dejstvá. Hra je písaná skvelým štýlom, nechýba jej ani primeraná dávka humoru. Čitateľa vťahuje do neobyčajného príbehu, pričom až postupne zisťuje, že v tejto „hre“ ide vlastne o smiech cez slzy.

„Milujeme velmi upřímně film. Měli jsme jej rádi mnohem dříve než divadlo a to, co jsme začali dělat na divadle, naučili jsme se jen a jen z filmu.“ Jan Werich byl dle vlastních slov zarputilým kinomolem. Žel, v poválečném čase to nebyla oboustranná láska, u filmu nacházel jen nepatrně příležitostí. Zato nezapomenutelných. A ty jeho filmy, na které se zapomnělo, zase rozhodně patří mezi pozoruhodné – např. ruský film Pád Berlína či Pětadvacátá hodina s Anthony Quinnem. A nelze nepřipomenout zcela výjimečnou filmovou férii Až přijde kocour Vojtěcha Jasného. Renomovaný filmový historik představuje ve své nejnovější knížce Werichovo FILMfárum.

Hollywood. Továrna na sny exportující dokonalý americký produkt do kinosálů v nejzapadlejších koutech světa. Zájem o průmysl v pozadí, fascinující příběhy, šokující souvislosti, ale i drobné trhlinky v jinak perfektních úsměvech hrdinů z plakátu, poháněly zvědavost autorů, filmových kritiků, Václava Rybáře a Matěje Svobody, sezonu za sezonou už přes dvacet let. Cílem této knihy není zkazit vám vzpomínky na oblíbené filmy a démonizovat Hollywood jako takový, jen si rozšíříte obzory, abyste uměli své oblíbené filmové trháky milovat se vším všudy. S hvězdami hodnými i zlými, v časech dolarové hojnosti i účetního nedostatku, při mentálním zdraví i myšlenkové nemoci. Dokud vás smrt nerozdělí.

Dialog o životě po životě, hra vzniklá roku 2010.

Knížka, která se vám dostává v elektronické verzi do ruky je ojedinělým souborem rozhovorů s filmaři české Nové vlny jako jsou A. Máša, J. Němec, J. Menzel, V. Chytilová, J. Svěrák, O. Vávra, J. Brabec a další. Jejich autoři jsou zcela upřímní, neberou si ubrousek, jmenují jménem, líčí jaké to bylo s cenzurou koncem 60. let, jak se vyvíjel film během komunismu, jak nahlíží na nové filmaře apod.

Hra P. Handkeho v roce 1966 působila jako jeden z největších skandálů evropského divadla, neboť v ní nabourává veškeré konvence správně napsaného dramatu i divadelních postupů, skryta je v ní silná kritika života šedesátých let. Cílem hry však není pouhá provokace, zkoumá především funkci divadla ve společnosti, pro kterou vzniká.

Kniha Jany Laslavíkovej vychádza v roku osláv storočnice Slovenského národného divadla a osvetľuje etapu predchodcu našej národnej inštitúcie – Mestského divadla, dnešnej Historickej budovy SND. Publikácia vychádza v koprodukcii Hudobného centra a Historického ústavu SAV v spolupráci s Katedrou muzikológie FiF UK a na základe výskumu pramenného materiálu prináša doposiaľ neznáme fakty o divadelnej prevádzke v rokoch 1886 – 1899. Monografia je vyústením mnohoročných výskumných aktivít autorky v tejto oblasti a sprístupňuje čitateľom mnoho vzácnych informácií, ktoré doposiaľ neboli publikované. Po otvorení budovy Mestského divadla v r. 1886 boli divadelné sezóny rozdelené na nemeckú a maďarskú časť s príslušnými riaditeľmi a umeleckými súbormi; tento model divadelnej prevádzky fungoval trinásť rokov do roku 1899. Publikácia ponúka analytický prehľad nemeckojazyčných divadelných sezón pod vedením riaditeľov Maxa Kmentta (1886 – 1890) a Emanuela Raula (1890 – 1899). Farebná obrazová príloha prináša súvisiace reprodukcie diel zo zbierok domácich a zahraničných archívov, múzeí a knižníc. Podstatnou časťou knihy je rozsiahla príloha s prvým kompletným súpisom nemeckojazyčných predstavení Mestského divadla v Prešporku v danom období. Publikácia vychádza v tlačenej i elektronickej verzii (ePDF).

Sborník habilitačních a profesorských přednášek, které byly prosloveny na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v letech 1990–2007. Přednášky jsou rozděleny do čtyř tematických okruhů: dramaturgie a autorská tvorba, režie, herectví a varia. Zatímco první tři zahrnují hlavní obory vyučované na JAMU, čtvrtý je složen z přednášek pedagogů oborů ostatních. V rámci jednotlivých oborů jsou přednášky řazeny chronologicky a na konci knihy doplněny o medailonky autorů. Každou z nich navíc otevírá fotografie příslušného pedagoga.

Milan Lasica a Július Satinský patria k tomu najlepšiemu, čo sa v našej literárnej a dramatickej tvorbe objavilo. Ich tvorba má nezastupiteľné miesto v divadelnom, filmovom, televíznom i literárnom priestore a svojimi životnými postojmi ovplyvňovali niekoľko generácií svojich verných divákov a čitateľov. Napriek prekážkam, ktoré im dlhé roky hádzal pod nohy komunistický režim, dokázali vytvoriť nesmrteľné dielo a stali sa neodmysliteľnou súčasťou nášho vedomia. Ťažiskom tvorby Lasicu a Satinského bolo predovšetkým divadlo, pre ktoré vytvorili niekoľko skutočne výnimočných hier. Každá z nich mala vlastný osud nielen pokiaľ išlo o ich inscenovanie, ale aj knižné vydanie. V tejto knihe sa predstavujú všetky autorizované verzie divadelných hier Milana Lasicu a Júliusa Satinského v chronologickom poradí, z toho Poprava sa nekoná a Ako vzniká sliepka vychádzajú po prvý raz. Čitateľ si tak konečne môže vychutnať texty Poprava sa nekoná, Nečakanie na Godota, Soirée, Radostná správa pre všetkých, ktorí majú ťažkosti s mechúrom, Ako vzniká sliepka, Náš priateľ René, Ktosi je za dverami a Deň radosti a zároveň sledovať umelecký vývoj legendárnej autorskej dvojice.

Tri teatrologické štúdie o Shakespearovi v slovenskom divadle. Tri rozsiahle štúdie tejto knihy spája fascinácia obrazmi. Do obrazov vstupujú spomienky. Spomienky – obrazy vynárajúce sa z úložnej pamäti – sú v rozpore s verejným naratívom. Rozpor je produktívny. Posúva; presúva, aktivizuje nové konfigurácie medzi pamäťou a dejinami; prepisuje; reaktualizuje obrazy minulosti. Tri uvedenia Shakespeara v slovenskom divadle: jedno zabudnuté, druhé „kultové“, tretie neznáme. Všetky tri potvrdzujú radikálnu tézu T. Hawkesa: „Shakespeare nemá významy, to my cez neho významy generujeme.“ Divadlo: verejný priestor. Pozície tvorcov, divákov (aj historikov): pevne ukotvené v ich dobe a spoločnosti.

Zborník príspevkov z teatrologického kolokvia Recenzenti: Mgr. Peter Himič, PhD., Mgr. Martin Bernátek, Ph.D. Odborný garant kolokvia a zostavovateľ zborníka: Mgr. Mgr art. Milo Juráni, PhD. Autori textov: Miroslav Ballay, Viera Bartková, Andrea Bátorová, Dominika Dudášová, Lenka Dzadíková, Dária F. Fehérová, Marek Godovič, Mikuláš Huba, Samuel Chovanec, Dagmar Inštitorisová, Ján Kralovič, Karol Mišovic, Jakub Molnár, Ján Šimko, Lukáš Šutor, Zdenka Pašuthová (Eko)systém zborníka Zborník vznikol ako výstup z rovnomenného kolokvia, ktoré sa udialo v júni 2022 a je súčasťou výskumného projektu Antropo(s)céna. Okrem teatrologického bádania tento výskum reflektuje v samostatnej časti aj materiálnu podstatu divadla, ktorú dnes rámcujú pojmy ako uhlíková stopa, environmentálna udržateľnosť, cirkulárna ekonomika. Vo vzniknutej publikácii je však fokus zamerania nasledovný: dramatika – staršia aj súčasná, súčasné autorské inscenácie, súčasný tanec i performancie, diela performatívneho charakteru výtvarných umelcov, divadlo pre deti a mládež a premeny v estetike divadelného média. Miešajú sa v ňom rôzne formy analýz. Obsahuje metodologicky voľnejšie príspevky, ktoré hľadajú spojitosti skôr v téme, obsahu a výpovedi diel; teoretické štúdie; kapitoly, ktoré majú výrazne subjektivizujúce parametre. Striedajú sa príspevky, ktoré sa pridŕžajú dichotomických delení s tými, ktoré ich odmietajú a aplikujú kritický jazyk. Aj preto niekedy pomenovania ako organizmy, zvieratá, príroda, ktoré redukujú význam a komplexnosť týchto „javov“, označuje zborník odlišnými termínmi – mimoľudské bytosti/mimoľudský svet –, ktoré vychádzajú z anglického prekladu pojmu non-human. Milo Juráni v úvode zborníka