Slavná veselohra ruského klasika o nepodařených námluvách, kde se o jednu nevěstu uchází několik svérázných ženichů.

Tvorba Milana Uhdeho pro divadlo se klene nad téměř šest desítek let trvajícím časovým úsekem. Svazek shrnuje dva tucty her a přináší autorovo dramatické dílo v doposavad největší šíři.

Publikácia predstavuje prvýkrát v slovenskom jazyku súčasnú grécku drámu. Zastupujú ju tri divadelné hry, ktorých autormi sú grécki dramatici Dimitris Dimitriadis, Jannis Mavritsakis a Nina Rapi. Hry v tomto výbere sú tematicky rôznorodé, ale spája ich výrazné využívanie abstrakcie. Hra Dimitrisa Dimitriadisa Zacyklenie štvorca prostredníctvom variácií na štyri partnerské situácie skúma možnosť úniku z bludného kruhu. Vo Vitriol Jannisa Mavritsakisa sledujeme príbeh mladého muža, ktorý sa stráca v medziľudských vzťahoch a neschopnosti konať. Anjelský stav od Niny Rapi predstavuje šesť postáv vo zvláštnom stave očistca, kde sa vyrovnávajú s traumami vlastnej minulosti. Súčasťou publikácie je štúdia o gréckom divadle a dráme, ktorej autorkou je grécka teatrologička Sissy Papathanassiou. Do slovenského jazyka divadelné hry i štúdiu prekladala Renáta Mokošová.

V roku 2007 vydal Divadelný ústav divadelnú hru Kebab v edícii Vreckovky a dnes prichádza s vydaním troch nových divadelných hier Gianiny Cărbunariu, ktorá sa medzičasom naplno etablovala doma i v zahraničí ako divadelná autorka a režisérka. Zborník obsahuje divadelné hry Michaela, tigrica z nášho mesta (Mihaela, tigrul din oraşul nostru), Solitarita (Solitaritate), Work in Progress. Divadelné hry z rumunského originálu preložila Jana Páleníková. Úvod napísala teatrologička Kinga Boros a z maďarského jazyka preložila Renata Deáková. Pre svoju hru Michaela, tigrica z nášho mesta, ktorá mala premiéru v roku 2012, ako aj pre všetky nasledujúce drámy používa Cărbunariu pomenovanie mockumentary play, čím sa pokúša upozorniť svojich čitateľov a divákov na hravý vzťah skutočnosti a diela. Ide teda o svojho druhu sebareflexívnu dokumentaristiku. Postavy jej hier sa napríklad v javiskových textoch často odvolávajú na výskumy, ktoré boli súčasťou ich tvorivej práce. Mockumentary alebo pseudo-dokumentárny film zobrazuje fiktívne udalosti prostredníctvom dokumentaristických metód. Divadlo Gianiny Cărbunariu práve naopak vychádza zo skutočnej referencie a prezentuje ju, akoby to bola fikcia, aby toto odcudzenie upozornilo diváka ak aj on chce na váhu udalostí tam vonku. Žiadať od tohto divadla vernosť skutočnosti je slepá ulička. Balansuje na hranici skutočnosti a fikcie, ako starosta z hry Solitarita na neviditeľnej hranici medzi hľadiskom a javiskom. Dokumentaristika Gianiny Cărbunariu spočíva v tom, že k jej inscenáciám sa viaže úžasne hlboký prieskum tém, ktoré ju zamestnávajú, nech už ide o historickú udalosť, alebo o niektorý z aspektov súčasnej spoločenskej skutočnosti. Dokumenty a rozhovory vyhrabané z hlbín archívov, v ktorých sa delia jednotliví adepti o svoje vlastné zážitky a názory, sú však pre jej tvorbu len východiskom. Ich fragmenty sa potom v novej štruktúre, koncentrovanejšie objavia v inscenácii. Je to, akoby nám zmenila ,len` uhol pohľadu, a preto sa znova musíme zamyslieť nad tým, čo sme si mysleli, že vieme.

Téma této studie tvoří Stanislavského pojetí herectví jako tvorby, což souvisí s fenoménem tak charakteristickým pro období modernity, jaký představuje objev lidské kreativity. Proto nebylo možné pominout vývoj, který K. S. Stanislavskij (18631938) dovršuje. Jde o vývoj od výkonu v roli k tvorbě postavy a od představení psaného textu k inscenaci. Vůdčím činitelem v divadle se stává režisér. Stanislavskij se ovšem jako režisér a pedagog soustřeďuje na rozvíjení herecké kreativity. Cesta, kterou pro to nachází, vede od slov psaného dramatického textu k tomu, co tato slova živí a co přímo nevyjadřují, ale často i skrývají. Stanislavskij tak odkrývá další cesty modernímu divadlu v rámci vývoje, který nejenom v lékařství zosobňuje Karl Rokitansky s ideou postupu od zjevného k skrytému. Ta se stala i jedním ze zdrojů Freudovy objevu nevědomí, jímž se inspiroval i Stanislavskij. Knihu o tvůrčím podvědomí, kterou měla řada jeho zamýšlených děl vyvrcholit, nenapsal; nabídl ale v rámci svého systému řadu postupů, kterými lze podvědomí přilákat k účasti na vědomé tvorbě. Podobné iracionální zdroje tvorby chtěli demystifikovat umělečtí revolucionáři inspirovaní tzv. vědeckým světovým názorem; vězeli přitom zcela v rámci druhé, industriální fáze modernity. Stanislavského snaha o spojení vědomého s nevědomým a techne s poiesis má tím spíš co říct k problematice spojování individuální tvořivosti s týmovými projekty příznačnými pro třetí (současnou) fázi modernity. Závěr života Stanislavského poznamenal spolu s nemocí zápas se specifickými podmínkami umělecké činnosti v SSSR, v nichž se tvorba (tvorba čerpaná z přirozených zdrojů) jeví jako součást zápasu moderního člověka se smrtí.

Na tento příběh jsem narazil náhodou V první polovině roku 2013 jsem byl pátou sezonu režisérem, dramaturgem a uměleckým šéfem v Divadle Šumperk. Dramaturgickým refrénem mé koncepce bylo uvádění inscenací s lokálními náměty. Po Zániku samoty Berhof, Eskymo Welzlovi nebo třeba hře Voda není víno a Priessnitz není Schroth jsme s Jaroslavem Rudišem naplánovali na sezonu 2013/14 nový příběh o Aloisi Nebelovi. Bylo asi deset dní do uzávěrky dramaturgického plánu a najednou na mě z úvodní stránky zpravodajského portálu vyskočil titulek Choroba mu zkroutila tělo, StB se však nebál. Pod ním byl popsán neuvěřitelný příběh neobyčejně silného ducha v naprosto bezmocném těle. Začal jsem shánět Julkovu maminku a přitom zjišťoval, že tato výjimečná postava je v malém severomoravském městečku téměř neznámá. Přesto jsem díky Daně Vargové, dalším pamětníkům a archivním materiálům sehnal dost informací, které slibovaly vzrušující, silnou, tragikomickou inscenaci. Hra Julek tedy mezi plánovanými premiérami nahradila Aloise Nebela. V zastupitelstvu města Šumperk byla ovšem už několik týdnů zformovaná bizarní skupina komunistů, sociálních demokratů a politiků z ODS a Solidarity Jany Bobošíkové, kteří se rozhodli, že je třeba vyměnit vedení divadla. Měsíc před koncem sezony se podařilo dosáhnout odvolání ředitele Reného Sviderského a nový jednatel spolu s novým ředitelem divadla následně zrušili mou pracovní pozici jako nadbytečnou. Julek byl stažen z připravovaného repertoáru. Scénář jsem přesto dopsal a několikrát uvedl formou scénického čtení. O prázdninách roku 2014 jsem se rozhodl použít hru o Juliu Vargovi jako základ ke komiksovému scénáři. Od začátku jsem věděl, že příběhu budou nejlépe sedět ilustrace Martina Jabůrka. Na podzim jsme připravili prvních pár stran a měli se do práce pustit naplno od března následujícího roku. V únoru 2015 ale Martin tragicky zemřel. Aby jedna z jeho posledních prací neskončila pouze jako jedna ze složek v počítači, rozhodl jsem se oslovit několik našich společných přátel, vynikajících výtvarníků, a každý z nich po svém dodělal to, co Martin nestihl. Tato kniha má tedy být poctou dvěma výjimečným osobnostem, které zažily podobně krátký, podobně těžký, a přesto podobně úžasný život Juliu Vargovi a Martinu Jabůrkovi. Ondřej Elbel

Kniha Malé dejiny Hamleta sleduje kultúrne dejiny hry Wiliama Shakespeara Hamlet, ktorá už 400 rokov fascinuje čitateľov, prekladateľov, režisérov, hercov, divákov. Publikácia prináša jedinečné obrazové a textové dokumenty o slovenských Hamletoch a Oféliách, o konfliktoch generácií, o textoch a kontextoch, o divadle politiky a politike divadla, o tragických i komických scénach.

Francouzský režisér Robert Bresson (1901–1999), svými životopisnými daty zajímavě a tak trochu příznačně vyplňujícími celé 20. století, patří mezi solitérní tvůrce světového filmu, který si i přes své dlouhé tvůrčí období čtyř dekád dokázal zachovat naprosto specifický tvůrčí styl, v podstatě nepoznamenaný žádnou z dominantních tvůrčích vln či škol. Ve všech filmech natočených od 2. světové války až do 80. let (např. Deník venkovského faráře, K smrti odsouzený uprchl, Peníze) si udržel svůj nezaměnitelný přístup k filmovému vyprávění či herectví a dále ho formoval a precizoval dílo po díle, a to za použití úsporných vyjadřovacích prostředků. Podobně úsporně i on sám formuloval své názory na filmové dílo; jediný ucelený soubor jeho filmového myšlení je stostránkový spisek "Poznámky o kinematografu" (1975, česky vyšlo 1998), opět plný krátkých úsečných noticek zapisovaných v průběhu čtvrtstoletí. Teprve roku 2013 vznikla další kniha, která se snaží v uceleném souboru nechat promluvit tohoto tvůrce o svém díle. Péčí jeho vdovy Mylene Bressonové vyšel soubor jeho rozhovorů z dlouhého údobí let 1943 až 1983, který je řazen chronologicky, film po filmu. Právě tento diachronní postup umožňuje sledovat vývoj Bressonova stylu, jeho uvažování o kinematografu. Tuto linii podporuje i zařazení interview, jejichž přímým popudem nebylo obvyklé představení nového snímku uváděného do kin, ale spíše zamyšlením nad určitým tématem či motivem (např. adaptace literárních děl), což dále prohlubuje poznání o směřování jeho úvah v tom kterém období. Tím se z tříště porůznu vzniklých rozhovorů stává celkem plnohodnotný profil tvůrce, který jinak o svém díle spíše mlčel.

Nemecké divadlo dosahuje posledných štyridsať rokov nepretržite takmer v každej inscenačnej oblasti úroveň, ktorá je v medzinárodnom meradle výnimočná. Práve tejto prekvitajúcej divadelnej kultúre vďačí Nemecko za pozoruhodne vysoký počet skvelých hercov, režisérov, scénografov a v nedávnych rokoch aj umelcov z oblastí video umenia a filmu. Dominantnou postavou však v týchto rokoch ostáva režisér. V podnetnej a poučnej knihe ponúka uznávaný divadelný historik Marvin Carlson podrobný rozbor umeleckej kariéry, pracovných postupov a najvýznamnejších inscenácií desiatich popredných režisérov tohto dôležitého obdobia nemeckého divadla.

Prvá časť knihy výberovo zachytáva záznamy z divadelných skúšok prebiehajúcich takmer rok vo voľnom čase akteróv, skúšok-stretávaní, ktoré sú však zároveň istým typom spoločenského komunitného života a v rámci neho aj pokusom nájsť riešenia individuálnych aj širších spoločenských problémov. Je to divadlo a je to zároveň životný štýl založený a potrebe nepretržitej reflexie žitého a na vnímaní výberového príbuzenstva ako nevyhnutnej ľudskej potreby a hodnoty. V druhej časti knihy je zachytený výsledok práce, text takto utvorenej divadelnej inscenácie Tabu. Texty ,,výsledku", teda inscenácie, nie sú zahrnuté do textov ,,práce", aby sa neopakovali. V prvej časti knihy sú však na ne odkazy, takže čitateľ môže nadobudnúť obraz o postupe práce aj tak, že nebude túto knihu čítať iba lineárne.

Jaké místo zaujímá v české moderní kultuře velký divadelní režisér Jiří Frejka (1904–1952)? – Možnosti celkového pohledu na jeho život a dílo jako by stále bránil ne zcela dostatečný výzkum dokumentárních materiálů. Právě z tohoto výzkumu vychází kniha, která pojednává zejména o závěrečné Frejkově tvorbě na počátku 50. let, tedy v období inscenovaných soudních procesů, které byly průvodním zjevem zavádění stalinistického režimu také v Československu.

Napriek nesporným kvalitám Laluhových prozaických diel ho považujeme predovšetkým za jedného z najzaujímavejších dramatikov 20. storočia. Reprezentatívny výber z Laholových drám obsahuje jeho ťažiskové hry (Bezvetrie v Zuele, Atentát, Inferno, Škvrny na slnku, Štyri strany sveta). Vydanie je doplnené o edičnú poznámku, kalendárium života, prehľad autorovho diela a doslov, ktorý osvetľuje výber Laholových drám v kontexte jeho tvorby, ako aj postavenie autora v kontexte slovenskej literatúry druhej polovice 20. storočia. Ako poznamenáva literárny kritik L. Čúzy, „vydanie ťažko dostupných textov hier Leopolda Laholu je významným vydavateľským počinom, a preto ho treba len uvítať“.

Tato kniha směřuje k formulování několika možných přístupů, jak se popasovat s prázdnotou, neurčitostí a otevřeností, které stojí na začátku každého nového tvůrčího procesu divadla nesoucího přízviska autorské a neinterpretační. Kniha přibližuje kontext tohoto typu tvorby, všímá si okolností, které ovlivňují formulování tématu, hledá způsoby, jak shromažďovat materiál a jak jej strukturovat, a reflektuje vnášení řádu do chaosu i naopak chaosu do řádu (pokud je potřeba dostat proces ze zaseknutého stavu znovu do pohybu). Zkoumá moment, kdy se z počátečního nic stává něco. Za možné nástroje řešení těchto otázek volí svobodu a intuici – a tytéž fenomény zároveň tvarovaly i její vznik.

Je skutečně s podivem, že české prostředí prozatím dílo a působení Antoina Viteze do značné míry ignorovalo. Estetika jeho inscenací a jeho myšlení o divadle přitom přesahují ryze francouzský kontext a rozvíjejí otázky spjaté s evropskou činohrou a její tradicí obecně: podvojnost divadla dramatu a divadla hereckého mimování a tzv. velké a malé činohry; divadlo jako umění konvence a stylizace, které je s to klást otázky vzhledem ke scénování historické či žité skutečnosti; vztah mezi mýtem a současností; vztah divadelní instituce k vlastní historii i k sociálněpolitickému prostředí, v němž působí; forma a poslání divadelní výchovy; nebo role a funkce dramaturgie a její místo v tvůrčím procesu, v rozvíjení divadelního myšlení i ve formování kultury v širším slova smyslu. Monografii doplňuje překlad vybraných statí Antoina Viteze.

Víte, že chybělo jen málo a film Pyšná princezna královnou – pokračování kultovní pohádky po 20 letech – byl skutečně natočen? Jakou roli hrála anglická vlajka ve Slavnostech sněženek? Proč mluvil Marián Labuda před Václavem Klausem záměrně maďarsky? Renomovaný filmový historik zve čtenáře na pouť, která je jako milníky značena vyprávěním osobností, které tvoří pomyslný Slavín našeho filmu. Za své mluví jména jako František Vláčil, Elmar Klos, Jiří Menzel, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, Jana Plodková, Bolek Polívka, Dušan Klein, Julius Satinský, Kryštof Hádek a další. Pavel Taussig se již půlstoletí setkává s těmi, kdož se tvorbě českých filmů upsali, a nyní, v roce, kdy slaví nejen český a československý film, ale i autor této knihy jubileum, se přišel podělit o tato setkání v rozhovorech, které vedl s filmovými tvůrci během posledních čtyřiceti let: Elmar Klos Černobílý sen, částečně barevný František Vláčil Nejsem pro umělé tragédie Jiří Krejčík Všestranný tvůrce Ladislav Helge Návrat z velké samoty Bořivoj Zeman Divákům pro zábavu Josef Mach Pokoušet se o humor Oldřich Lipský Režisér, který klapal Zdeněk Podskalský Režisér z věže Jiří Menzel Šťastné setkání s Bohumilem Hrabalem Dušan Klein Jak film k básníkovi přišel Vlastimil Venclik Vítaný host Karel Smyczek V dobré čtvrti českého filmu Eva Kantůrková a Zdenek Sirový Mýtus o české zemi Jiří Brdečka Poslední vyznání Jan Otčenášek Mezi prózou a filmem Jiří Marek Chlapec okouzlený filmem Vladimír Körner Zjevení a proroctví Vladimír Novotný Kouzelník s kamerou Stanislav Milota I kameraman musí mít etiku Jan Zázvorka Jak se staví film Jiří Sternwald Kdybych nebyl muzikantem… Jaroslava Adamová O filmové slávě nesnila Miroslav Horníček Filmová přání a stížnosti Svatopluk Beneš Elegán českého filmu Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák Milan Lasica a Július Satinský Ve společném soužití Marián Labuda Žádný pojašený bavič OLDŘICH NAVRÁTIL NEJRADĚJI BYCH NEDĚLAL NIC Bolek Polívka Jeho Veličenstvo šašek Jana Plodková Hledání pohádkového Řáholce Kryštof Hádek Stále milý kluk

Mnoho filmů, které mají kultovní status, bylo zpočátku propadáky, a až v průběhu let přitahuje skupiny oddaných fanoušků. Některé kultovní filmy jsou velmi dobré, jiné tak špatné, až jsou dobré, a některé jsou komické eskapády, zatímco mnoho dalších spadá do kategorie sci-fi nebo hororů. Ale všechny kultovní filmy mají jedno společné: odmítají zemřít. Kniha známého filmového historika Stevena Jaye Schneidera přináší profily 101 nejvíce nezapomenutelných kultovních filmů všech dob. Patří mezi ně Nosferatu, Reefer Madness, Fantazie, Dotek zla, Taxikář, Invaze zlodějů těl, Lovcova noc, Barbarella, Bezstarostná jízda a mnoho dalších. Každý profil obsahuje shrnutí děje, obsazení a štáb a zajímavá fakta o filmu. Jsou prezentovány chronologicky v samostatných kapitolách pokrývajících každou dekádu od roku 1920 až do současnosti. Vše ilustrováno nezapomenutelnými filmovými fotografiemi a reprodukcemi reklamních plakátů.

Hollywood-trilógiájának (A siker helye Hollywood, A siker titka a sztár, A siker neve Oscar) első kötetében Bokor Pál azt írja, hogy az Oscart lehet szeretni vagy nem szeretni, de azt azért tudomásul kell venni, hogy a film világában egy cannes-i nagydíj is legfeljebb csak tekintélyesebb lehet, fontosabb nem. A szerző azon kevesek egyike, akik személyes tapasztalatból ismerik az Oscar-gálák semmihez nem hasonlítható hangulatát és izgalmát. Talán ez indította arra, hogy ebben a könyvében megkísérelje megfejteni az aranyszobrocska elképesztő vonzerejének titkait. A díjat 1927-ben találta ki Louis B. Mayer, az MGM és az Amerikai Filmakadémia egyik alapítója, s az Oscar-szobrocska napjainkban is a legáhitottabb trófeának számít a filmvilágban producerek, rendezők, s mindenek előtt a színészek számára. Az első Oscar-díjas férfiszínész a német Emil Jannings volt, akit A hontalan hősben nyújtott alakításáért díjaztak. A könyv ettől a pillanattól a 80. díjátadásig követi ennek a kulturális és üzleti szempontól egyaránt kimagaslóan fontos intézménynek a történetét, különös tekintettel a magyar Oscar-díjasokra, Rózsa Miklós 3 Oscar-díjas zeneszerzőtől Szabó István rendezőig. Hiszen kevesen tudják, de igaz: az Oscar-díjas magyar filmesek még a magyar Nobel-díjasoknál is sokkal többen voltak.

Co vlastně lze z dochovaných programů, scénografických návrhů, kritik a komentářů zjistit? Je možné zrekonstruovat podobu režie a jejího nositele? Brněnská teatroložka Šárka Havlíčková Kysová využila nejaktuálnějších informací o problému a jeho řešení a tak také uchopila svou wasserbauerovskou monografii s nezvyklým názvem Režisér jako koncept... Snaha o využití nových metodologických postupů přivedla autorku k detailnímu rozboru řeči pramenů a možností, jak je číst. Režisérovu osobnost ukázala v ohnisku různých prostředí a vlivů, jež podrobně rozebírá s využitím široké palety aktuálních poznatků. Z analýzy zdrojů právem usoudila, že některé dosavadní kategorie jsou komplikovanější, než by se mohlo zdát z projevů dobových kodifikátorů. Pojetí operního režiséra jako soubor proměnlivých konceptů vypovídá o metodě vskutku neotřelé, zprostředkující však pozoruhodný obraz atmosféry v českém divadelnictví 50. a 60. let dvacátého století.

Ez az angol nyelvű könyv két keresztény történelmi drámát tartalmaz. Az első egy magyar vonatkozású királydráma, Skóciai Szent Margit élettörténete. Margit hercegnő "Vasbordájú" Edward angol király, és a magyar katolikus hagyomány szerint Szent István király unokája volt, aki Magyarországon, Mecseknádasdon született, és ott élt tíz éves koráig. Az ő hite és álhatatos szeretete vezette vissza hitéhez III. (későbbi "Nagy") Malcolm skót királyt és Skócia népét. A második dráma A Rabbi, a Pápa és a Sátán Israel Zoller római főrabbi és Eugenio Pacelli, a későbbi pápa párhuzamos életrajza a XX. század legvéresebb, legbrutálisabb történelmi korszaka idején. Számos más tény mellett Zoller élete is ragyogó bizonyítéka annak, hogy fontos diplomáciai tevékenysége mellett XII. Piusz pápa jelentős szerepet játszott zsidók megmentésében, szemben azzal a képpel, amelyet Rolf Hochhut A Helytartó című drámájában, nevének befeketítési szándékával festett a pápáról. Sárosi István írói tevékenysége (aktív orvosi működése mellett) 1984-ben kezdődött. Jelentek meg novellái, regényei, költeményei, írt TV-játékokat, forgatókönyveket, esszéket, útleírásokat. Legnagyobb sikereit drámaíróként aratta. Műveit magyar, angol és horvát nyelven is kiadták. Drámáit számos magyar színház vitte színre, könyvének megjelenésekor két magyar színház játsza műveit.

Vrcholná Shakespearova komedie pojednává o tom, jak různorodá může být láska a jakou svobodu může skýtat vyhnanství. Vtipná a kurážná Rosalinda je jednou z nejlepších ženských postav, jakou dramatik vytvořil.

Kniha Arnolda Aronsona, profesora divadelních studií Columbia University v New Yorku, systematicky, kvalifikovaně a přitom velmi čtivě mapuje vývoj amerického alternativního divadla. Vrací se k jeho kořenům, výstižně charakterizuje široký kulturní, společenský i umělecký kontext jeho vzniku a zejména poučenými a kritickými analýzami seznamuje čtenáře s jeho nejvýznamnějšími osobnostmi, soubory a inscenacemi. Aronson sleduje jak vnější podmínky rozvoje americké divadelní avantgardy, tak vlivy zakotvené uvnitř uměleckého vývoje, jako byly myšlenky a umělecké postupy Marcela Duchampa, Gertrude Steinové, Antonína Artauda či Johna Cage. Postupné zakořeňování těchto postupů sleduje autor na příkladě experimentů v Black Mountain College, happeningů (například Alana Kaprowa), či v díle Living Theatre. Aronson dále připomíná kolektivní duch 60. let, vznik a existenci Open Theatre, vznik rituálního divadla a postupného jeho přerodu do divadla performancí, jako je Schechnerova Performance Group, nebo Serbanovy divadelní experimenty v LaMaMa. Kniha zachycuje, jak se v 70. a 80. letech avantgardní hnutí dále štěpí, performance se individualizuje, od rituálu se na jedné straně vrací k estetizaci jako v dílech Roberta Wilsona, Richarda Foremana a Wooster Group, a dále k extrémním projevům tzv. "body art" na pomezí masochismu a sebepoškozování, i individuálním performancím zakotveným v autobiografické sféře performera (Spaulding Grey, Laurie Anderson).

Dlouho postrádaná monografie o největším a současně jakoby nejkontroverznějším českém divadelním režisérovi Karlu Hugo Hilarovi (1885–1935) vychází z nejžhavější problematiky jeho šéfování ve Vinohradském divadle a v činohře Národního divadla: Byl diktátor? Nebo své herce opravdu inspiroval a vybudoval nejlepší činoherní soubor, který tvořil základ činohry Národního divadla ještě v 60. letech minulého století? Příběh jeho života a díla, tvořících výjimečnou jednotu, dovoluje nahlédnout tam, kde se tvoří předpoklady pro to, co pak obecenstvo vidí na jevišti: do složitých vztahů divadelního zákulisí, divadla a kritiky a samozřejmě divadla a doby, která nebyla jednoduchá. Tak předkládaná kniha nabízí i důležitý pohled na kulturní poměry první Československé republiky, která za Hilarova života vznikla a skončila tři roky po jeho smrti.

Milan Wagner, fotograf a blízký přítel Šimka a Grossmanna, přináší nejen vtipné a dojemné historky, ale také mnoho dosud nepublikovaných fotografií. Zavzpomínejte na oblíbené duo společně s autorem, zasmějte se u kultovních povídek a ponořte se do atmosféry doby! Snímky slavných osobností z éry Š + G, Semaforu i z jejich soukromí vás přenesou přímo do středu dění. Tato výjimečná publikace dokonale zachycuje slavnou dvojici přesně tak, jak si ji chceme pamatovat.

Zakládající schůze Divadla Járy Cimrmana se konala 29. října 1966 v kanceláři Armádní redakce Československého rozhlasu. Jiří Šebánek (1930-2007) na ni pozval Miloně Čepelku, Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. V Praze tak vznikla originální scéna, jejíž mystifikační humor zasáhl několik generací a která přitahuje diváky i po čtyřiceti letech své existence.

Postavy prvotiny mladého škótskeho autora žijú v dobe, v ktorej magická moc slova vzbudzuje rovnaký rešpekt ako prírodné živly a Boh. V trojuhoľníku Mladá žena, oráč Viliam a mlynár Gilbert sa striedajú láska a nenávisť. Pôdorys veľkého milostného príbehu okrem iného ukrýva prvky fantasy, semiotiky, feminizmu, bukolizmu, erotizmu a heroizmu.