Róbert Gál je aforista, filozof a prozaik, narodený v Bratislave a žijúci v Čechách (viac na www.robert-gal.com). Jeho najnovšia kniha Traktát je voľne inšpirovaná myslením Ludwiga Wittgensteina, ktorého Logicko-filozofický traktát vyšiel presne pred sto rokmi.

Pierre Hadot (1922-2010), Michel Foucault (1926-1984) a Jan Patočka (1907-1977) jsou tři bezesporu velmi rozdílní filosofové, jejichž myšlenkové cesty se však v druhé polovině 20. století dosti nečekaně a někdy i k jejich vlastnímu překvapení setkaly. Jejich koncepce duchovních cvičení, péče o sebe a péče o duši jsou tři způsoby, jak lze uchopit vnitřní proměnu sebe sama. Ta nabývá někdy až existenciální podoby a byla tradičním tématem především antické filosofie, ovšem neomezuje se pouze na ni. Stejně tak - byť někdy paradoxně díky své nepřítomnosti - mají zmíněné koncepce co říci i k středověkému, novověkému a současnému pochopení sebe sama. Zároveň však otevírají cestu k dalším možným úvahám na pomezí různých filosofií a obrazů světa. Vojtěch Hladký (nar. 1978), filosof a helenista. Působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Věnuje se především řeckému, renesančnímu a občas také současnému myšlení.

Kniha Proměny kulturní paměti ve slovanském areálu navazuje na sérii publikací projektu Konference mladých slavistu spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. 13 textu od účastníku již třináctého konferenčního ročníku ze 4 zemí (Česká republika, Chorvatsko, Německo, Polsko) je rozděleno do tří oddílu ( Jazyk, Literatura, Dějiny a kultura). Jazykově a tematicky různorodé odborné studie spojuje obecný problém odrazu politicko-společenského vývoje v proměnách kulturní paměti. Mladí badatelé zkoumají daný fenomén na příkladech z regionu střední, východní a jihovýchodní Evropy.

Predložená práca nadväzuje na monografie Úvod do metodológie spoločenských vied (2011) a Empirické a teoretické postupy spoločenských vied (2014), ktoré autor napísal v spoluautorstve s prof. J. Viceníkom. Obsahujú analýzu diskusií o povahe a význame metodológie vied, ľudského sociálneho systému, konania a sociálnej zmeny, ich špeciálnovednom pozadí a pod. V centre pozornosti je analýza "konfliktu dvoch či troch kultúr" resp. istej priepasti, ktorá sa otvára medzi prírodnými, sociálnymi a humanitnými vedami. Druhá monografia bola pokusom o rekonštrukciu empirických a teoreticklých postupov, ktoré sa používajú v oblasti sociálnych a humanitných vied. Predložená monografia je pokusom o analýzu obratu v metóde. V centre pozornosti je problematika praktického usudzovania, pravidiel, noriem a normatívnych teórií, prakticko-projektívnych postupov, prognózovania a plánovania, riadenia a plánovania, ako aj statusu metodológie praktických vied.

Bergsonov vplyv na kultúru najmä v prvej tretine 20. storocia bol rozsiahly. Nadchol literárnych modernistov, odvolávali sa nan talianski futuristi, surrealisti, pragmatisti, kriticky sa s ním vyrovnával Einstein a súdobá fyzika, rovnako neskorší fenomenológovia Merleau–Ponty, P.Ricoeur, postštrukturalista J. Deleuze a mnohí další. A i napriek tomu, že nevznikla žiadna filozofická škola, ktorá by niesla jeho meno, Bergsonove myslenie je citelne prítomné v prácach W. Jamesa, G. Santayana, A.N. Whiteheada, alebo japonského filozofa Nishida Kitaro. Velký vplyv zanechal na tvorbu belgického básnika Van Lerbergha a francúzskeho spisovatela M. Prousta. Niektoré jeho myšlienky s narastajúcimi výsledkami zastarali (najmä skúmania evolúcie), väcšina však zostala aktuálna pre dnešných filozofov náboženstva, antropológie, fenomenológov, estetikov. Bez prítomnosti Bergsonových originálnych myšlienok by mala filozofia života celkom inú tvár a vyvíjala by sa pravdepodobne iba smerom k hermeneutike a historizmu. Vdaka Bergsonovi mala zastúpenie i na poli evolucionizmu.

Ve své knize profesor Josef Šmajs vytrvale pokračuje v prohlubování svého evolučně ontologického konceptu. Pokouší se podat obecně srozumitelný výklad skutečnosti, a to zejména v kontextu globální ekologické krize, která je důsledkem konfliktu dvou typů uspořádanosti přírody a kultury. V prvních dvou rozsáhlejších studiích se zabývá reflexí ústředních kategorií evoluční ontologie: evolucí a informací. V kratších článcích, původně publikovaných v různých časopisech (např. Filosofický časopis, Filozofia aj.), se autor věnuje nezastupitelné roli filosofie a evoluční ontologie při diagnostice a možné terapii globálních ekologických problémů. Otevírá také témata technické války s přírodou, informačního bohatství přírody, morální a právní subjektivity naší Země či biofilní transformace dnešní protipřírodní, technicky vyspělé a celoplanetárně expandující kultury. Přístupný a zajímavý vhled do autorova inspirativního a autentického přemýšlení nabízí i tři rozhovory, ve kterých J. Šmajs zdůvodňuje vždy věcně a střízlivě potřebu srozumitelně formulovaného evolučně ontologického minima pro širokou veřejnost. S naléhavou kritičností v nich také reaguje na současnou bezútěšnost globální ekopolitické situace a vrací se tak k úvodnímu motivu zakopaného psa.

Zřídka se objeví text, navíc z pera akademického profesora, který je ve své podstatě konfesí, pokornou výpovědí člověka o vědomí dalšího života duše. Knížku Vladimíra Sadka můžeme chápat jako osobní vyznání člověka, jenž se svým pojetím láskomoudrosti připojil k široké rodině duší těch, kteří jsou schopni rozmlouvat beze slov se šípkovým keřem .

"Realita" je jedním z nejčastěji zneužívaných slov ve všech jazycích světa. Všichni věříme, že víme, co se pod ním skrývá. Jsme-li však dotázáni, zjistíme, že má tolik různých významů, kolik je lidí na zemi. Není proto překvapivé, kolik konfliktů se neustále objevuje mezi jednotlivci i skupinami lidí, jejichž reality stojí proti sobě. Za takových okolností je až s podivem, že lidstvo vůbec ještě existuje. Wolfgang Pauli, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky, řekl před více než šedesáti lety: [] vytvoření nové představy reality je jedním z nejdůležitějších a nejobtížnějších úkolů dneška. Tento úkol zůstává stále nesplněn. Autor v něm pokračuje systematickým výkladem díla matematika a filozofa Stéphana Lupasca (1900-1988), s nímž jej vázalo přátelství od roku 1968 až do Lupascovy smrti. Kniha se soustředí na Lupascův princip začleněného třetího, probírá vztah mezi subjektem a objektem v transdisciplinárním přístupu, dotýká se psycho-fyzikálních otázek v díle Junga, Pauliho a Lupasca a probírá i složitý vztah mezi Stéphanem Lupascem a Gastonem Bachelardem. Podrobně rozebírá Lupascovy kontakty se světem umění, především jeho vztah s André Bretonem, Georgem Mathieu a Salvadorem Dalí, jakož i jeho úlohu při formování absurdního divadla Eugena Ionesca. V neposlední řadě probírá jeho vliv na Benjamina Fondana, Emila Ciorana, Raymonda Abellia a Edgara Morina. Lupascovy myšlenky jsou otevřeným systémem podléhajícím neustálému konstruktivnímu dotazování a zpochybňování. Pomáhají nám udělat další krok na cestě k moudrosti a mít před očima hlavní problémy našeho století. Stéphane Lupasco je francouzský filozof a matematik rumunského původu. Narodil se 11. srpna 1900 v Bukurešti, žil a pracoval v Paříži až do své smrti v roce 1988. Jeho dílo inspirovalo mnoho velikých myslitelů, například Edgara Morina, a jeho vliv na myšlení 20. století je dosud z velké části neprobádaný.

Kniha Čas a rytmus je pokusem o shrnutí celé tradice myšlení o čase od antiky po současnost. Především tradice filosofické, od Hésioda a Platóna až po Heideggera, Patočku a Lévinase, ale také tradice vědecké. Na dnešním pojetí času se totiž významně podíleli také ti, kdo kdysi pozorovali oblohu a vytvářeli kalendáře, i ti, kdo konstruovali různé hodiny. Právě na vývoji mechanických hodin ukazuje autor vývoj časových představ ve středověku a raném novověku. V řadě přehledových kapitol si pak všímá různých věd a jejich vztahu k času: geologie, která objevila jeho hloubku, fyziky, která ho dokázala matematizovat, biologie, sociologie, ekonomie, psychologie a ovšem i historie. Závěrečné kapitoly tvoří autorův původní příspěvek k filosofii času, totiž výklad o pozoruhodném fenoménu rytmu a jeho souvislosti s lidskou časovostí. Neboť rytmus je jistě tělesný a přitom z něj vyrůstá to nejduchovnější, co člověk zná: hudba a poezie. Rytmus prožíváme jako vnitřní a přitom je něčím, co nás spojuje a strhává. Nové přepracované vydání.

Kniha Relativismus a (post)pravda v demokracii se zaměřuje na klasickou i nově aktuální otázku pravdy, která je permanentně konfrontována, zpochybňována i negována relativismem, spekulací i postpravdou. Autoři se ptají, zda a jak se pravda vztahuje k dějinám a projevuje v nich, jaké místo má ve vědě, jak interaguje s vírou a co se s ní děje v demokracii. Tyto vzájemné, neobvykle překřížené a propletené vztahy jsou zkoumány osmnácti českými a slovenskými autory z různých hledisek a v rozličných filosofických, teologických, psychologických i politických perspektiv. Kniha se kriticky vyrovnává s módním fenoménem postpravdy. Ozdobou knihy jsou tři studie Ladislava Hejdánka, pocházející z padesátých, sedmdesátých a devadesátých let, přibližující Hejdánkovo pojetí pravdy a demokracie i jejich vzájemného vztahu ve výrazně odlišných obdobích našich moderních dějin.

Kniha je věnována Tertullianovi z Kartága (3. stol. po Kr.), jednomu z prvních latinsky píšících raně křesťanských autorů, a jeho názorům na lidskou duši, jež byly do značné míry ovlivněny stoicismem. První studie se zabývá Tertullianovým pojetím lidské duše jako těla svého druhu (corpus sui generis); druhá zkoumá jeho představy o původu a předávání této tělesné duše, jež je v posledku odnoží (tradux) duše Adamovy, z rodičů na jejich potomky. Kniha je doplněna exkursem o traducianismu v rané církvi a českým překladem vybraných kapitol Tertullianova spisu De anima.

První vydání dosud nepublikovaných textů Františka Bardona, vycházející k 60. výročí jeho úmrtí. Tyto texty byly původně určeny pouze jeho nejbližším žákům, sdružených v tzv. Kruhu světla. Představují velmi mocné klíče ke skrytým silám člověka. Vlastní texty jsou doplněny i studiemi jeho žáků.

Od svého otce zdědil John Stuart Mill zájem o institucionální, politickou a právní reformu a také kontakt s osobou i dílem Jeremyho Benthama, pod vlivem autorů jako Coleridge, Carlyle, Goethe či Wordsworth se radikalismus původní verze utilitarismu pokusil zmírnit a více zdůrazňoval význam kultivace našich vloh, citů a představivosti. Druhý svazek výboru z Millova díla obsahuje v nových překladech Millovy klasické spisy O svobodě a Úvahy o zastupitelské vládě, věnované základním charakteristikám liberální společnosti, tedy svobodě slova a volebnímu právu. Přeložili Martin Pokorný, Ondřej Beran a František Vahalík.

Myšlení, ať chce či nechce, odpovídá své době. Po tragické katastrofě holokaustu je platnost této skutečnosti ještě očividnější a možná i proto jsou knihy poválečné filosofie obtížně srozumitelné. Odpovídají na traumatizující zkušenost, a to znamená: filosofie se ujímá odpovědnosti s vědomím, že má-li být filosofie možná i v druhé polovině 20. století a dále, musí přepsat svou tradici a radikální proměnou musí projít i její diskurs. Je to nezbytné, má-li být schopna vydat své svědectví o této době. Filosofie en noir je záznamem této proměny.

Faksimile samizdatové publikace "Jan Patočka. První skica k podobizně", kterou v roce 1977 vydal Jan Vladislav v edici Kvart. S pomocí Patočkových příbuzných a přátel shromáždil Patočkovy texty vztahující se k chartě 77 a písemné reakce domácích i zahraničních osobností na jeho tragický skon. Útlý svazeček ilustrující závažnost této události byl dán do oběhu necelé dva měsíce po Patočkově pohřbu. Toto vydání zpřítomňuje jakým způsobem se zveřejňovaly důležité svobodně psané texty.

Rozborem Spinozových základních myšlenek Deleuze ukazuje, že filosofie není abstrakcí odtrženou od každodenního světa, ale že je sama o sobě vždy už praxí a způsobem života. V případě Spinozovy Etiky si filosofie klade především tyto úkoly: potlačení afektů umenšujících sílu jednat, odkrytí lidské nesvobody a úsilí o dosažení radosti spojené s adekvátním poznáním a plnohodnotným jednáním. Autor podává velmi osobitou interpretaci Spinozova života a díla a současně s tím obhajuje svůj vlastní způsob filosofování.

Vnútorné oko je prepracovanou verziou súboru televíznych prednášok o evolúcii sociálnej inteligencie, ktoré Nicholas Humphrey predniesol roku 1986 v televízii BBC. Ústrednou témou knihy je problém vedomia a jeho úlohy v sociálnom živote. V jednotlivých kapitolách sa autor zamýšľa nad otázkami: Čo je vedomie? Ako funguje? Ako ho možno poznávať? Čím sa myseľ človeka odlišuje od mysle iných živočíchov? Prístupným a zasväteným spôsobom píše Humphrey o najnovších poznatkoch kognitívnej psychológie a filozofie mysle i o výsledkoch vlastných výskumov života goríl v Rwande aj o svojich psychologických experimentoch. V tejto originálnej a nesmierne pútavej knižke po prvý raz sformuloval hypotézu, podľa ktorej „vnútornému oku“ – schopnosti nazrieť do vlastnej mysle, aj mysle iných ľudí, vďačíme za sociálnu inteligenciu, schopnosť empatie, morálky, aj za schopnosť byť krutý.

Úspěch je magické slovo, které se stalo zvláštním zaklínadlem nejen moderní doby. Lidé jej obdivují stejnou měrou, jako mnohdy závidí. Ať si to uvědomuje a připouští nebo ne, úspěch chce mít většina lidí. Pro každého z nás ovšem může znamenat něco zcela jiného, společenské postavení, vítězství, peníze nebo překonanou nemoc. Tato výpravná kniha volně navazuje na předchozí titul Poznej sám sebe - tajemství těla, duše a mysli. Přibližuje úspěch z té stránky, kterou bychom mohli nazvat radostná a pozitivní, nikoli tedy z té, která „úspěšně“ vtahuje do záhuby. Jak říká podtitul a jeho spirituální dimenze, věnuje se především duševně-duchovním předpokladům a podmínkám, potřebným k jeho dosažení. Kniha ukazuje i to, co se skrývá za zrcadlem: Skutečnou povahu mýtů a fikcí, které jsou s úspěchem často spojovány. Popisuje nutné mentální zázemí k dosažení trvalého úspěchu a přináší osm důležitých zákonů, kterými se může řídit každý, kdo je vnitřně rozhodnut být v životě a práci bytostně úspěšný. Ve dvanácti klíčích potom nabízí setkání se sebou samým, s naším - jungovskou terminologií řečeno - Vyšším já.

Posláním filozofů je dle Davida Lewise zpochybňovat banality, i když se nakonec ukáže, že byly víceméně správné. Filozofové nás však přinutí o nich přemýšlet. Autor knihy sleduje napětí mezi realismem a konstruktivismem u Willarda Quinea, Hilaryho Putnama, Donalda Davidsona, Nelsona Goodmana a Richarda Rortyho. Ačkoliv sám zastává pozici realismu,provokují ho argumenty zmíněných autorů k zamyšlení. Závisí existence žiraf na lidech? Stvořil Goodman „nejhorší argument na světě“? Lze svět pozorovat z perspektivy božího oka? Můžeme se vysvléci ze svých pojmů a slov? Je člověk schopen naprosto přesně zmapovat svět, jenž ho obklopuje?

Amikor politikáról gondolkodunk, akkor általában a szegények és gazdagok, a hatalom és a nép, az erősek és gyengék, a tőkések és a munkások közötti hagyományos szembenállásokból indulunk ki. A könyv fő tézise szerint azonban teljesen más megközelítésre van szükségünk, amennyiben a következő évtizedek közéleti eseményeit várhatóan a rendszerek nyújtotta előnyökön belül lévők és az azokon kívül rekedtek küzdelmei határozzák majd meg. Az új globális konfliktus megjelenésére utalnak a világszerte épülő falak és kerítések éppúgy, mint az egymást érő migrációs hullámok útjában magasodó szögesdrótok, a koronavírus idején lezáruló határok és karanténok, vagy a Brexit, az EU bővítés felfüggesztése és a nemzetállami nosztalgia felerősödése. A változás hátterében a posztmodern kapitalizmus éleződő ellentmondásai állnak. A szerző bemutatja, hogy a tőke miképpen szabdalja gazdasági, társadalmi és kulturális zónákra a Földet és hogyan emelkednek ki a most kialakuló kulturális kapitalizmus oázisai a globalizáció sivatagából. Ezekkel a folyamatokkal összefüggésben elemzi többek között a jelen szorongó és konzervatív korszellemét, a populizmus veszélyeit vagy magyar politikai elit versengését. Kiemelten foglalkozik a 21. század radikális-forradalmi baloldali mozgalmainak esélyeivel – különös tekintettel az autonomista, feminista és ökológiai irányzatokra. A kötet a politikaelmélet és a kultúrkritika nézőpontjának eredeti egyesítési kísérlete, amely alapos szembenézésre sarkallja olvasóját.

Henry David Thoreau is a beloved American author, poet and philosopher. He was a lifelong abolitionist, advocate of civil disobedience againts unjust or corrupted goverments, and he defended the idea of abandoning illusory matters in favor of simple living, in order to discover life's authentic essential needs.

Audiokniha Zelená Matka, země svobody, jejíž autorkou je Tereza Namituche v sobě ukrývá tajuplné příběhy. Některé příběhy jsou cestou k vyléčení starých vnitřních ran. Kniha otevírá témata, i velmi obtížná, o kterých je potřeba mluvit, v klidu a s rozvahou, s cílem léčby. A tak padlo finální rozhodnutí. Po tisíce let byla možnost se skrze milující bytosti, nechat povznést na vyšší úroveň vědomí života.

Co je to inteligence? Mohou stroje myslet? Dokáží lidé myslící stroje zkonstruovat? A nejsou lidé právě takovými myslícími stroji? Tyto a podobné otázky si filozofové kladou přinejmenším od počátku novověku, ale ucelenou podobu jim dal až Alan Turing v polovině 20. století. Tento britský matematik se proslavil nejen svým podílem na rozluštění šifrovacího stroje Enigma, čímž významně přispěl k uspíšení konce druhé světové války, ale také článkem „Computing Machinery and Intelligence“, v němž se bravurně pokusil zodpovědět dříve naznačené otázky. Tato kniha popisuje dějiny intelektuálních sporů, které Turing vyprovokoval, a snaží se obhájit jeho původní stanovisko, podle něhož je myšlení komputačním procesem. Zdá se také, že lidé jsou jen velice komplikovanými stroji, které k činnosti naprogramovaly slepé síly přirozeného výběru.

Přemýšlet o společnosti a kultuře někdy bolí. Společnost i myslitele. Pokud se někdo zajímá o politiku, společnost a kulturu, musel narazit na slovo neomarxismus. V Česku je často vyslovováno s předsudky — skrývá se však za ním jeden z nejživějších myšlenkových proudů dvacátého století. Jeho nejvýraznější představitelé byli němečtí intelektuálové jako Walter Benjamin, Theodor Adorno nebo Herbert Marcuse, kteří si před druhou světovou válkou začali všímat, jak rozporuplné dopady mají masová média a kultura na soudobou společnost. Sledovali společenské patologie a pokoušeli se je v novém výzkumném institutu ve Frankfurtu vytvářením kritické teorie pojmenovávat a snad i napravit. Po válce se však Frankfurtská škola rozprchla po světě a s ní i její myšlenky. Benjamin spáchal sebevraždu na útěku před nacisty, Adorno se marně pokoušel o kariéru v Kalifornii, z Marcuseho se stal idol hippies… Grandhotel nad propastí je kolektivní biografií, průvodcem neomarxistickou filozofií a zároveň tak trochu kronikou dvacátého století. Kritickou kronikou.

Svazek nabízí uvedení a zároveň kritické zhodnocení dvou nejživějších filosofických směrů 20. století, především v jeho první polovině: analytické filosofie a amerického pragmatismu. Ačkoli oba směry mají dodnes své stoupence, jejich kořeny spočívají v 19. století. Svazek je členěn na tři hlavní části: v první části nalezneme autory jako jsou Bernard Bolzano, Franz Brentano nebo Ernst Mach, u nichž se shledáváme s náznaky analytického způsobu uvažování.

Az akarat szabadsága című könyv egy válogatás a világhírű filozófus legismertebb, legnagyobb hatású filozófiai esszéiből. Heller Ágnes a Budapesti Iskola egyik jelentős személyisége volt, tanított Berlinben, Melbourne-ben, Torinóban, São Paulóban, New Yorkban, Szegeden és Budapesten. Műveit tucatnyi nyelvre fordították le, Magyarországon többek között Széchenyi-díjjal tüntették ki.

A szerző neves filozófus, az olvasóközönség számos művét ismeri és szereti. Írásának alapgondolata, hogy az embert - lévén bizonytalan státusú, rögzítetlen lény - a mérték-hiány jellemzi. Ennek megnyilvánulásait és következményeit elemzi a görög tragédiáktól az újkori ember történelmi reményeinek szertelenségéig. Kimutatja: mihez vezet a gőg, amely elhiteti az emberrel, hogy uralkodhat a természet felett és megrendszabályozhatja a történelmi univerzumot is. A remények sérülésében és a kudarcokban a szerző nem puszta negativitást lát, hanem annak lehetőségét is, hogy fölismerjük határainkat, megértsük a végességet, amely az emberi létezést tiszteletre és figyelemre egyáltalán érdemessé teszi.

Jean-Luc Nancy (*1940) patří mezi nejvýznamnější současné francouzské filosofy. Jeho stěžejní titul, vydaný poprvé v 80. letech, se snaží pojmenovat a obhájit původní význam pojmu, z něhož se v moderní společnosti stal jen svazek mezi na sobě nezávislými jedinci. V titulním eseji rozvíjí své úvahy v polemice s Georgem Bataillem a Martinem Heideggerem, v dalších textech se věnuje například konstitutivnímu významu mýtu nebo tomu, co je historie. Společnost pro Nancyho není sociální, ekonomický ani politický koncept, uvažuje o společné povaze bytí tak, jako by existence byla neoddělitelná od jejího podílu na tomto „spolu“. V nejlepších tradicích francouzské filosofie 20. století se Nancy pohybuje na samé hranici toho, co je v postmoderně možné formulovat.

A Corpus Hermeticum egy feltehetően tudatosan szerkesztett válogatás, egy szöveggyűjtemény Hermész Triszmegisztosz tanításaiból, amely tizenhét görög nyelvű hermetikus dialógust tartalmaz. A kötetben a teológiai témájú értekezések mellett a kozmológiával és az embernek a világban elfoglalt helyével foglalkozó szövegeket egyaránt megtaláljuk, melyek a hermészi tanítások, a hermetikus filozófia megismeréséhez segítik hozzá az olvasót. A híres platonikus filozófus, Marsilio Ficino 14. századi latin fordításának köszönhetően a mű példátlanul sikeres lett, és nagy hatást gyakorolt a humanista gondolkodók jó részére, akik úgy vélték, hogy a hermetikus irodalommal a régóta elfeledett, hieroglifákba vésett egyiptomi bölcsességet ismerhették meg, ami valójában az isteni tudás letéteményese.

Aby sme si mohli niečo predstavovať, nepotrebujeme to vidieť. Aby mohol moderný vedec hovoriť o mnohých súčasných vedeckých fenoménoch, takisto ich nepotrebuje vidieť. Tak by sa dal v skratke vyjadriť postoj francúzskeho filozofa Gastona Bachelarda k problematike pohľadu, ktorým sa človek priamo zameriava na predmety pred sebou. Anton Vydra svojou knihou na jednej strane predstavuje Bachelardov filozofický odkaz na pozadí jeho kritiky dominancie videnia v západnom myslení, na druhej strane poukazuje na to, že Bachelard touto kritikou neodmieta hodnotu videnia, ale ponúka stimuly k novým reflexiám otázky pohľadu a vizuality.